Historie britských ostrovů je bezesporu velmi pestrá. Hned v roce 1066 se o slovo přihlásil Vilém Dobyvatel, s nímž na britské ostrovy vstoupili Normané. Za vlády jeho potomků bylo sice dobyté území v nejistotě, ale za vlády Jindřicha II. sahala říše od hranic Skotska až po Pyreneje. S dalšími vládci však bohužel přišla ztráta držav a konec impéria. Kdo za to mohl?
Vilém Dobyvatel ukořistil anglický trůn
V polovině 11. století vládl Anglii Eduard Vyznavač, který strávil jistou část svého života v exilu v Normandii. Nemůžeme dnes s jistotou tvrdit, spíše se to zdá nepravděpodobné, že by Eduard slíbil anglický trůn normandskému vévodovi Vilémovi.
Po Eduardově smrti v roce 1066 se však Vilém obrátil proti novému anglickému králi Haroldovi a poté, co ho porazil v bitvě u Hastingsu (14. října 1066) se sám stal novým vládcem ostrovního království. Rokem 1066 tak začíná vláda normanské dynastie v Anglii.
Potomci Viléma Dobyvatele, jak bude normandský vévoda později znám, vládnou Británii dodnes. První roky vlády nové dynastie nebyly jednoduché, ale když v roce 1086 nechal Vilém Dobyvatel sestavit slavnou Knihu posledního soudu (Domesday Book), tedy soupis veškeré půdy v Anglii, většina povstání byla potlačena a Normané byli skutečnými pány své nově nabyté oblasti.
Nerozvážní Vilémovi potomci bojují o moc
Angličtí králové vládli v 11. a 12. století říši, která nezahrnovala pouze Anglii, ale také část severní Francie, známou jako vévodství Normandie.
Anglie a Normandie v rukou tří bratrů
Když Vilém Dobyvatel v roce 1087 zemřel, zanechal po sobě tři syny, kteří však měli velice problematické vztahy plné konfliktů. A tak zatímco v Anglii vládnul mladší Vilém, Normandii zdědil nejstarší Robert. Obě části se pak podařilo znovu sjednotit až nejmladšímu Jindřichovi, který Roberta porazil v bitvě a stal se jediným vládcem velké anglo-normanské říše.
Osudná mihule
Anglický král Jindřich I. je znám jako iniciátor správních reforem, které měly zlepšit královské finance a usnadnit vládu v rozlehlé říši. Byl také milovníkem dobrého jídla, což ho stálo život, když v roce 1135 zemřel poté, co se přejedl svých oblíbených mihulí.
Jindřich I. po sobě nezanechal dědice a o trůn pak soupeřila jeho dcera Matylda a synovec Štěpán. Zvláštní je, že stejný osud jako Jindřicha potkal i Štěpánova syna Eustacha, který zemřel na následky pozření mihulí v roce 1153.
Anglické království jako přední evropská mocnost
Smrt Jindřicha I. uvrhla Anglii do takřka dvacet let trvajícího konfliktu – tak dlouho trvaly pře mezi Matyldou a Štěpánem z Blois, který se sice stále králem, ale Vilémova dcera se s tím nehodlala smířit. Toto období, známé jako doba anarchie, vyvrcholilo až uznáním Matyldina syna Jindřicha z Anjou následníkem anglického trůnu.
Anjouovci vládnou Anglii a Francii
Když král Štěpán z Blois v roce 1154 zemřel, na trůn nastoupila nová dynastie Anjouovců v osobě Jindřicha II. Jeho vláda je známá především zaváděním tzv. Common law, nového právního systému založeného na porotním systému, a také vraždou arcibiskupa z Canterbury Tomáše Becketa v roce 1170.
Jindřichův sňatek s Eleonorou, dědičkou akvitánského vévodství, udělal z anglického království přední evropskou mocnost, která sahala od hranic Skotska až po Pyreneje. Na území Španělska v té době byl zcela odlišný svět a jeho historie byla velmi vrtkavá.
Jindřich II. nebyl oblíbený ani v rodinném kruhu
Jindřich II. se musel celý život potýkat jednak s nepřátelstvím francouzských králů Ludvíka VII. a Filipa II. Augusta, jednak s rozepřemi ve vlastní rodině. Nejen jeho synové Jindřich, Geoffrey a Richard, ale také jeho vlastní manželka se neostýchali proti němu osnovat rebelie.
Po smrti Jindřicha II. nastoupil na anglický trůn Richard Lví Srdce, který sice v Anglii z celé své desetileté vlády strávil pouhého půl roku, i tak se stal jedním z nejznámějších anglických králů.
Bezohledný Jan a Magna Charta pro omezení jeho moci
Když Richard Lví Srdce v roce 1199 zemřel, trůnu se zmocnil jeho nejmladší bratr Jan, i když králem se stejně tak mohl stát Richardův synovec Arthur z Bretaně. Toho nechal Jan zvaný Bezzemek, raději zlikvidovat.
Vláda Jana Bezzemka je spojena se ztrátou velké části držav anglických králů na kontinentě, které dobyli francouzští králové, s dlouhým sporem s církví a papežem, a zejména s vydáním Magny Charty v roce 1215, která byla vyvrcholením králova konfliktu s barony.
Magna Charta omezila královskou moc a zejména její zneužívání a byla jedním z mezníků na cestě Anglického království k parlamentu. Dodnes jsou v britském právu v platnosti tři klauzule tohoto středověkého dokumentu.
Francouzská invaze a konec impéria
Jelikož Jan Bezzemek ustanovení Magny Charty nehodlal dodržovat, obrátili se rozlícení baroni na syna francouzského krále, korunního prince Ludvíka s nabídkou anglického trůnu, pomůže-li jim porazit krále Jana. Historie britských ostrovů tímto získala černou ovci, kterou byl Jan nepochybně už od samého začátku.
Nečekaný zvrat v plánu na dobytí Anglie
V roce 1216 tak začala francouzská invaze do Anglie, která trvala více než rok. Ludvík dokonce obsadil Londýn a téměř polovinu ostrova. Zlom v této situaci nastal, když krále Jana Bezzemka v říjnu 1216 zabila úplavice a trůn zdědil jeho devítiletý syn Jindřich. S ním většina baronů problém neměla a tak se Ludvík nakonec musel svého anglického dobrodružství a vidiny na trůn vzdát, uzavřít mír a odjet zpět do Francie.
Jan Bezzemek přinesl Anglii jen úpadek
Anjouovské impérium, jak je někdy říše anglických králů ve 12. století nazývána, však za vlády Jana Bezzemka utrpělo značný otřes, ze kterého se již nevzpamatovalo. A tak se postupně první velká říše anglických králů rozpadla a jim zbylo ve Francii pouze území Gaskoňska na pobřeží Atlantiku.
Jak vidíte, historie Britských ostrovů je vskutku zajímavá a plná zvratů. Na další historické události z této severské země se podíváme v dalším díle věnovaném Anglii.
