Již jen několik málo dní zbývá do korunovace krále Charlese III. a královny Camilly. Není pochyb o tom, že se bude jednat o obřad majestátní a jedinečný. Svým uspořádáním a věrností původním ceremoniálním předlohám představuje v dnešním světě vpravdě unikátní událost, s níž s níž se nemůže srovnávat žádná jiná. O její výjimečnosti svědčí i často připomínaná okolnost, že od posledního podobného slavnostního aktu uplynulo již téměř 70 let (přesněji řečeno 2. června letošního roku uplyne).
Tehdy, v roce 1953, byla korunována matka současného monarchy – královna Alžběta II. (1926-2022), a poválečná Británie prožívala vzácnou událost s pocity hrdosti a naděje. Tradiční akt vycházející z vážnosti staleté liturgie a hluboce zakořeněných tradic se nečekaně ukázal být zásadním mementem i pro záležitosti vysloveně moderní. Povolení živého přenosu totiž vyneslo televizi do čela mainstreamových medií a ovlivnilo další vývoj televizního vysílání.
Určité poselství – aktuální a srozumitelné dnešnímu světu – by měla přinést i právě chystaná korunovace. Zřejmě také proto si král Charles III. přál, aby – při dodržení tradičního pojetí – zřetelně reflektovala soudobou britskou společnost s její různorodostí, kulturní diverzitou a do jisté míry i pluralitou náboženského života. Nakolik se toto podaří – například zohledněním při sestavování seznamu zvaných hostů, nebo definováním nových kritérií pro obsazovaní tradičních ceremoniálních postů… se ukáže v sobotu 6. května.
V hlavních bodech zůstane ale korunovační ritus i nadále zachován v původní podobě. Jeho vzácnost a autentičnost spočívá totiž zejména v opakování a tradičním provádění úkonů odkazujících na samou podstatu a vážnost autority, jež je zde prezentována pomocí symbolů. Ty pak mají v rámci úzkostlivě dodržované posloupnosti jednotlivých částí obřadu svou jasně definovanou úlohu.
V současném britském pojetí se korunovační ceremoniál skládá z:
- představení panovníka
- přísahy panovníka
- panovníkova pomazání
- investitury
- korunovace panovníka a jeho požehnání
- intronizace
- holdu a přísahy věrnosti panovníkovi
- korunovace královny (pomazání, investitury, samotná korunovace a intronizace)
- Te Deum
Někteří historici připodobňují korunovaci k uzavření smlouvy, jiní užívají příměr sňatku. V obou případech je základem „slib – závazek“ a současně „uznání – přijetí“. Panovník deklaruje svou připravenost a odhodlání vést svěřený lid zodpovědně a při respektování předpisů církve, chránit ho, dbát o zachování práva, spravedlnosti a nezapomínat na milosrdenství. Takovému vládci bude lid zachovávat věrnost, poslušnost, bude ho ctít a s důvěrou následovat.
Panovníkovo konání přitom bude vycházet z milosti, která na něho sestupuje udělením pomazání. A právě to je onen nejposvátnější a nejdůležitější okamžik celého korunovačního obřadu (v terminologii výše uvedeného příměru tedy jakési stvrzení uzavírané smlouvy).
Pomazání krále svatým olejem je úkonem, jímž se naplňuje biblické ustanovení a zakládá autorita monarchy. Samotná korunovace – tedy nasazení koruny na hlavu suveréna – je vrcholem obřadní gradace prezentace symbolů a podstatnou (nikoli však nejpodstatnější) částí celého aktu. Nezastupitelnou úlohu v něm mají regálie, tj. soubor korunovační klenotů Spojeného království, mezi které patří:
- koruna sv. Eduarda (korunovační), koruna imperiální a koruna královny Mary (královnina) = symboly mocenského a výsostného postavení monarchy;
- panovníkova žezla:
- žezlo s křížem na vrcholu je znamením světské moci vládce (upomíná na dobrou vládu);
- žezlo zakončené holubicí (nazývané také „žezlo spravedlnosti a milosrdenství“) symbolizuje duchovní poslání vlády;
- korunovační jablko je symbolem křesťanského světa a královské moci;
- panovníkův prsten reprezentující jeho důstojnost;
- Státní meč a ceremoniální meče jsou vnímány coby odznaky svrchovaného postavení suverénního vládce;
Je nutné zdůraznit, že korunovace má v britském prostředí charakter tradičního slavnostního stvrzení panovníkova postavení, její konání však není zákonem stanovenou nutností či podmínkou. Případná absence korunovačního obřadu nemá vliv na legitimitu postavení a výkon pravomocí hlavy státu. Toto pojetí je podobné koncepci korunovace českých králů. Ani ta totiž neměla konstitutivní charakter.
První královské korunovační obřady byly dokonce osobním vyznamenáním vztahujícím se ke konkrétní osobě českého knížete – 0 tedy Vratislava I. roku 1085 a Vladislava I. roku 1185. Korunovace byla v těchto případech nezbytností k osvojení dané hodnosti, jež však nebyla dědičná. To změnila až Zlatá bula sicilská v roce 1212.
Přípravám nadcházející londýnské korunovace je věnována velká pozornost. Ať už ale budou úpravy či doplnění obřadu jakékoli, podstatné je, že v jeho průběhu zazní opět ta slova, která slýchávali v těchto chvílích panovníci v průběhu deseti staletí…stejná slova, která byla určena i králům českým (byť naposledy v září roku 1836 při korunovaci Ferdinanda V. v chrámu sv Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě):
„Nechť jsou Tvé ruce, Tvá hrud a Tvá hlava pomazány svatým olejem…,
jako králové, kněží a proroci byli pomazáni.
Tak jako krále Šalamouna pomazali králem
– kněz Zadok a prorok Nátan –
budiž i ty pomazán, požehnán a posvěcen králem národů,
jež ti Bůh svěřil, abys jim vládl a spravoval je.“
*
„Bože, chraň krále.“ / „God Save the King“
