Náboženské ideje a touha po moci zaklíčily v roce 1618 v Praze a vyvolaly tři dekády dlouhý boj, který přinesl nelítostné vraždění, opakované plenění evropských měst i vesnic a úbytek obyvatel až na polovinu. Šlo o největší náboženský konflikt, který nemá v dějinách obdoby. Vše utnul v roce 1648 vestfálský mír. Jenže s následky války v podobě epidemií a zoufalství lidí se starý kontinent vyrovnával dlouhou dobu.
Příčiny nebývalého konfliktu se postupně roztáčely už od roku 1555 po přijetí augšpurského míru, tedy dohody mezi císařem Karlem V. a říšskými knížaty na základě myšlenky „Koho vláda, toho náboženství“. Tehdy se do popředí v českých zemích tlačili jak habsburští panovníci spolu s katolickou šlechtou, tak i zástupci protestantských vyznání. Své poddané násilím nutili k přijetí jejich víry, což vyvolalo spoustu nevole. V roce 1556 přijel na pozvání Ferdinanda I. do českých zemí řeholní řád jezuitů, který se snažil přivést protestanty k římskokatolické církvi. Jenže jim vůbec nepomohl následující panovník Maxmilián II. Habsburský, který Českou konfesí položil legální základy luteránství na našem území, tedy protestantského vyznání dle učení Martina Luthera. Tento ústní slib stvrdil Rudolf II. v roce 1609, který dal svým Rudolfovým majestátem celému Českému království svobodu náboženství.
Habsburkové se sice snažili opět nastolit pořádek dle svých představ, ale stavové se dovolávali dodržování Rudolfova majestátu. Nevraživost mezi nimi vyvrcholila v pořadí třetí Pražskou defenestrací 23. května 1618. V osm hodin ráno se reformátoři pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna vydali na Pražský hrad, kde z oken Starého královského paláce po improvizovaném soudním líčení vyhodili z okna „za velezradu“ sekretáře Fabriciuse a místodržitele Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka. Jaké bylo pro přihlížející překvapení, když po dopadu z cca 20metrové výšky všichni tři přežili! Byť s různými zraněními. Katolíci za to blahořečili Panně Marii, protistrana vše vysvětlila odpadem pod věží. Ať tak, či onak, silná nevraživost došla ke svému vrcholu.
Česko-falcká válka (1618 – 1623)
Krvavé divadlo v režii Habsburků
Třicetiletá válka se zpravidla dělí na čtyři části. První se odehrávala hlavně na území českého království a rakouském arcivévodství (dnešní Dolní a Horní Rakousy). Po zmiňované defenestraci se Jindřich Matyáš Thurn stal generálem stavovské armády a navzdory tvrzení, že nebrojí proti panovníkovi, ale královským správcům, pokusil se dobýt jasně prohabsburské České Budějovice a Český Krumlov. Jenže na skvělé opevnění těchto měst jeho zhruba 4tisícová armáda nestačila.
České stavovské povstání vyvrcholilo bitvou na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Necelé dvě hodiny rozhodly o porážce stavovské armády. Vůdce Protestantské unie Fridrich Falcký poté zbaběle prchnul do Slezska a následně mimo Země Koruny české.
Protestantům tak nezbylo nic jiného, že po fatální prohře uznat vládu Habsburků. Císaře Ferdinanda II. prosili o odpuštění. Jenže ten byl povstáním popuzen natolik, že omluvu nepřijal a vládu svého rodu stvrdil 21. června 1621 popravou 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze. Nezvykle krutým představením dal jasně najevo: kdokoliv se v Čechách postaví vládě Habsburků, se zlou se potáže. Tím se protestantské boje přesunuly na území Svaté říše římské (dnešního Německa).
Rozpolcená Evropa
Zde proti sobě stáli zástupci Protestantské unie v čele s Jindřichem Falckým a Katolické ligy pod vedením Maxmiliána I., velkého spojence císaře Ferdinanda. Obě uskupení vznikla několik let před třicetiletou válkou a vztahy mezi nimi tak byly už delší dobu velmi napjaté. Katolíci posíleni vítězstvími prahli po rozšířené své moci.
Do hledáčku se jim dostala území:
- Sever Svaté říše římské ovládané luterány, přesněji sousedním Dánsko-Norskem, které rozhodně netoužilo po změně politických poměrů.
- Švédsko, jejíž vládce Gustav toužil po velké evropské říši. V konfliktu tak neviděl jen zkázu, ale také obrovskou příležitost.
- Francie, která snila o přerozdělení starého kontinentu.
K dotvoření pohledu na tehdejší Evropu dodejme, že ve válečné pohotovosti byly Spojené provincie nizozemské, které sice v roce 1609 podepsaly dvanáctileté příměří s dříve vládnoucími Španěly, jenže mír neměly zaručeny donekonečna.
I když měla Protestantská liga své podporovatele, neuspěla a 12. dubna 1621 zanikla. Španělský generál Ambrosio Spinola úspěšně vytlačil protestanty z Horní Falce a sebevědomě dobyl i Jülich. Vojevůdce katolické ligy Jan Tilly zvítězil v Mannheimu a Heidelgergu. Velká opora protestantů generál dělostřelectva Petr Arnošt Mensfeld se spolu s Fridrichem Falckým a jedním z nejkrutějších vojevůdců třicetileté války Kristiánem Brunšvickým stál do Nizozemí. Falcký byl navíc zbaven práv a majetku.
Dánská válka (1625 – 1629)
Protihabsburská koalice spíše jako formalita
I když se mohlo v roce 1623 – 1625 zdát, že situace v Evropě je klidná, opak byl pravdou. Habsburkové byli ostatním trnem v oku, a tak 9. prosince 1625 vznikla tzv. Haagská koalice. Členem bylo jasně protihabsburské Nizozemí, dále Anglie, která se v čele s Karlem I. Stuartem nakonec nechala přesvědčit. Zapojil se i dánský král Kristián IV., jež byl luterán a jako vévoda holštýnský nemohl dopustit ovládnutí zemi katolíky. A i když do té doby stál mimo konflikt, jako skvělý armádní stratég a ekonom se stal vrchním velitelem Haagské koalice a brzy dával příkazy armádě se 20 tisíci žoldnéři a 15 tisíci dobrovolníky.
Co to ale bylo proti armádě až o 100 tisících mužích, kterou z vlastních zdrojů vytvořil jeden z nejbohatších českých šlechticů Albrecht z Valdštejna, který stejně jako švédský král snil o evropské velkoříši?! Původně protestant přešel ke katolíkům, obohatil se na konfiskátech po popravě 27 českých pánů a vytvořil vojsko, které nemělo konkurenci. S vojáky generála Tillyho tak měli katolíci obrovskou převahu.
Kdyby to Kristián tušil, možná by si své další kroky rozmyslel. Sice úspěšně postoupil přes Moravu a Slezsko, ale pak se musel vrátit zpět a v roce 1626 ho u Lutteru (v Dolním Sasku) porazili Tillyho vojáci. Obětavý Kristián IV. boje nevzdával, ale pomyslný hřebíček do rakve jeho snažení zatloukli spojenci, kteří naprosto selhali. Anglie v té době postrádala jednotnost a sílu, Francii vyčerpávala občanská válka a Švédsko boj s Polsko-litevskou unií. Navíc náhle umřel generál dělostřelectva Petr Arnošt Mansfeld, který na počátku války úspěšně vedl stavovskou armádu.
Situaci využil císař Ferdinand II. Bez souhlasu sněmu na základě vítězství nad stavy vydal Obnovené zřízení zemské – novou ústavu, jež v Českém království znovu zavedlo absolutismus s jediným možným vyznáním – římskokatolickým. A upevnil tak Habsburskou monarchii na další čtvrt století.
Rozdmýchání dalšího válečného ohně
Valdštejnovi šly boje na souši na jedničku. Problém nastal, když se dostal až k Dánsku na ostrově Sjælland. Kvůli chybějící námořní flotile, kterou mu v té chvíli nemohl poskytnout nikdo ze spojenců, raději v roce 1629 uzavřel lübecký mír. Dánský král se zavázal, že dá ruce pryč od severoněmeckých protestantských států a za to mohl nadále vládnout své zemi.
A zatímco vojenský vůdce diplomaticky vyřešil možný konflikt, císař Ferdinand na nátlak Katolické ligy podepsal restituční edikt, kterým zrušil zesvětštění církevního majetku provedenou protestanty, tedy ho vrátil do rukou katolíků. A důvod k dalším bojům byl na světě.
Švédská válka (1630 – 1635)
Potopení i znovuzvolení Albrechta z Valdštejna
Jak už to bývá, čím více je člověk úspěšný, tím více má nepřátel. Stalo se to také Valdštejnovi, který sice vydobyl nová území, jenže závistivci tak dlouho přesvědčovali císaře o nebezpečí jeho vlivu, až na kurfiřtském sněmu v roce 1630 přišel o velení. Pro další vývoj to nebyl dobrý krok. Kvůli restitučnímu ediktu, před kterým Valdštejn varoval, totiž vstoupilo do války Švédsko. Král Gustav II. Adolf se spojil s knížecími protestanty a vylodil se na ostrově Usedom (na hranici dnešního Polska a Německa). Z 13 tisíc mužů se švédská armáda velmi rychle rozrostla na 36 tisíc vojáků díky spojení s říšskými knížaty i roční podpoře Francie čítající 400 tisíc říšských tolarů, kterou stvrdil kardinál Richelieu, jeden z nejvlivnějších politiků 17. století. K protestantské armádě se přidalo také Sasko, které se zaleklo masakru v Magdeburgu pod vedením císařského generála Tillyho a vědělo, že potřebuje lepší obranu. Spojení se vyplatilo. Švédsko-saské vojsko porazilo “katolickou” armádu u Breintenfendu. Císař si v tu chvíli uvědomil chybu s odvoláním Valdštejna a povolal ho zpět. Jenže ten mu s odvoláním na nemoc nevyhověl. Vrátil se až poté, co spojená armáda vtrhla do Prahy.
„Magdeburská svatba“, 20. května 1631
- Jeden z největších masakrů 30leté války, který se odehrál v původně bohatém, protestantském městě Magdeburg.
- Po dvouměsíčním obléhání vyhladovělí císařští vojáci prolomili bariéry a bezhlavě vraždili, znásilňovali a rabovali.
- Některé rodiny raději páchaly hromadnou sebevraždu.
- Z 30 tisíc přežilo asi jen pět tisíc obyvatel.
- Nakonec téměř celé město lehlo popelem.
Rabování v naší domovině
Protestanští vojáci byli v Praze při chuti. Drancovali domy podpořeni exulanty, kteří se v Čechách domáhali zabaveného majetku po bitvě na Bílé hoře. Na konci dubna 1632 zemřel na tetanus generál Tilly a právě v tuto dobu se znovu do vojenského tažení pustil Valdštejn, kterému nebylo jedno, co se ve vlasti děje. Do května postupně osvobodil Čechy i Bavorsko. Poté táhl směrem na Sasko. Kvůli tuhé zimě se stáhl do Lipska, kde se naštěstí včas dozvěděl o útoku Gustavovy armády, jež ho chtěla překvapit. Své muže rychle posílil o vojáky pod vedením Gottfrieda Heinricha Pappenheima a protestantskému vojsku se postavil nedaleko Lützenu. Padlo zde mnoho mužů z obou stran, včetně švédského vojevůdce.
Bitva u Lützenu, 16. listopadu 1632
- Švédsko-saské vojsko mělo nejdříve převahu, ale jen co dorazila posila pod vedením polního maršála Pappenheima, karta se na chvíli obrátila.
- Pappenheima zabili a vojsko zpanikařilo. Situaci zachránili muži pod vedením Valdštejna.
- Gustav II. Adolf zaútočil se svým plukem na katolíky, kteří ho těžce zranili a ubili.
- Zranil se i Albrecht z Valdštejna, který ale přežil a později dostal od císaře pochvalu. Památku Pappenheima uctil třídenním vyzváněním ve všech pražských kostelech, což zaplatil ze své kapsy.
- Kvůli přelévání úspěchů z jedné strany na druhou byl výsledek bojů nerozhodný.
Smutný konec bohatého šlechtice a vojevůdce
Úspěšný velitel chtěl vyhnat ze Svaté říše Švédy, Francouze i Španěly. Vyjednáváním se saskou armádou dosáhl toho, že se stáhla ze Slezska, což mu umožnilo obsadit Stínavy. A právě tam donutil protestantského velitele Thurna ke kapitulaci. Jako kompenzaci získal všechny slezské pevnosti.
Jeho další tažení k očistě od švédských vojsk nedopadlo dobře, protože se s nimi minul. Švédsko tak ovládlo bavorské Řezno a šéf Katolické ligy Maxmilián žádal Valdštejna o pomoc. Jenže ten kvůli zimě a svému chatrnému zdraví neuposlechl. Císařský dvůr, plný jeho nepřátel, o příčinách neúspěchu pochyboval, zbavil ho velení a prohlásil za zrádce. Na příkaz císaře ho v 25. února 1634 v Chebu zavraždili irští důstojníci.
Následovník generál Matyáš Gallas zpět získal Řezno a Donauwörth. Císařská armáda se spojila se Španěly, zvítězila u Nördingenu, což donutilo saského kurfiřta Jana Jiřího ke spojenectví. V roce 1635 ho zaštítil Pražský mír, který Sasům přiřkl obě Lužice a platnost restitučního ediktu pozastavil na 40 let.
Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, 24. září 1583 – 25. února 1634
- Český vojevůdce a politik, vévoda meklenburský, frýdlantský a kníže hlohovský a zaháňský.
- Velení císařských vojsk se ujal v roce 1625 a uspěl v bitvách války falcké, dánské a švédské.
- Z vlastních zdrojů vytvořil armádu až o 100 tisících vojácích.
- V roce 1627 získal Řád zlatého rouna, udělovaný největším evropským elitám.
- Byl zavražděn spolu se svými přívrženci v Chebu, kam přijel na fingovanou oslavu.
Tip: O válce a hlavně životě Albrechta z Valdštejna pojednávají například knihy Jaroslav Durycha s názvem Boudění nebo Rekviem.
Švédsko-francouzská válka (1635–1648)
Když Habsburkové ztráceli
Možná vás překvapí, proč převážně katolická Francie podporovala protestanty. Důvod byl jednoduchý. Nelíbila se jí velká moc Habsburků, proto se po ukončení občanské války zapojila do evropského konfliktu i vojensky. Spojila se s nizozemskými provinciemi a Švédskem a vyrazila proti katolickým Španělům. Ti si to nenechali líbit a vpadli do Francie. V roce 1636 se přes provincie Champagne a Burgundy dostali až k Paříži, odkud je ale vyhnal Bernard Sasko-Výmarský. O rok později zemřel císař Ferdinand II. a na trůn usedl jeho syn Ferdinand III.
Dá se říci, že šlo o období, kdy se karta vítězství obrátila ve prospěch protihabsburských sil. Získaly řadu pevností ve Svaté říši u hranic s Francií. Španěly nejvíce zasáhla ztráta Breisach a další citelnou ránu jim zasadilo Nizozemí, když zničilo velkou část loďstva. Než se Španělsko stihlo ze všeho vzpamatovat, vzbouřily se Katalánie a Portugalské království (to se později odtrhlo).
Střety jako předzvěst mírových jednání
V roce 1639 byla Evropa dlouhými boji hodně vyčerpaná. Císařská vojska ztrácela na síle a švédská armáda je vytlačila až k Drážďanům. Jedna z rozhodujících bitev proběhla u Rocroi, kde se proslavil teprve 18letý Ludvík II. Bourboun, později zvaný „Velký Condé“. Od té doby bylo jasné, že země musí sednout ke společnému stolu. Mírová jednání začala v roce 1644.
Také na našem území došlo ke zlomovému konfliktu. V roce 1642 švédský velitel Lennart Torstenson vpadl na Moravu a obsadil Olomouc. Pak si „odskočil“ zvítězit ve druhé bitvě u Breitenfeldu (poblíž Lipska), z níž přes Prah opět vpadl na Moravu. Zásadně na sebe upozornil v roce 1645, kdy se poblíž Jankova střetl s císařskými vojsky, které doslova „rozprášil“. Torstenson si poté sice vysnil dobytí Vídně, ale když se k němu dostaly zprávy o mírových jednání, vzdal obléhání nedobytného Brna a s armádou odtáhl zpět do vlasti.
Bitva u Jankova, 6. března 1645
- Jedna z nejvíce krvavých bitev v samém závěru války, po které obě náboženské strany volaly po příměří.
- Vojáci vypálili všechny vesnice v okolí Jankova, ten byl ušetřen.
- Švédští vojáci překvapivě porazili bavorské jezdectvo, páteř císařské armády.
- Zahynulo zde 6 500 lidí.
- Dříve zapomenuté městečko vstoupilo do dějin. Od roku 1995 stojí na místě bitvy památník ve tvaru slzy.
Světlo na konci tunelu?
Jednání o příměří završil 24. října 1648 vestfálský mír. Ukončil nejen třicetiletou, ale také osmdesátiletou válku, v níž bojovali Nizozemci proti nadvládě Španělů. Francie se Španělskem válčila ještě do roku 1659, než uzavřela pyrenejský mír.
Přestože byla v roce 1648 jednání v plném proudu, Prahu překvapivě napadli Švédové, kteří dobyli levý břeh Vltavy se podařilo jim ukrást umělecké sbírky z Pražského hradu. Na pravý břeh se ale nedostali přes živý štít Pražanů a studentů na Karlově mostě. Až několik měsíců po uzavření vestfálského míru obě strany podepsaly příměří a tento konflikt vstoupil do dějin jako poslední střet dlouhého evropského konfliktu.
Vestfálský mír, 24. října 1648
- Jednání probíhalo v katolickém Münsteru a protestantském Osnabrücku, dvou německých městech vzdálených asi 50 kilometrů od sebe.
- Dohodu uzavřela Svatá říše římská v čele s Ferdinandem III. a německými knížaty, Španělskem, Švédskem, zástupci Francie a Republiky spojených nizozemských provincií.
- Přiklonil se k absolutismu. Vládcové ve svých částech Svaté říše tak měli právo prosazovat své náboženství.
- Jako třetí náboženství byl uznán kalvinismus, učení podle Jana Kalvína a další reformátorů. Šlo o druhý nejsilnější náboženský směr vedle luteránství.
- S dohodou je spjatý také nástup baroka, které vytlačilo renesanci a jako dynamický směr bylo nástrojem katolické reformace.
Tragické důsledky války
- Německé země ztratily třetinu obyvatel, počet mužů průměrně klesl dokonce na polovinu.
- V Magdeburgu dokonce z původních 25 tisíc obyvatel zůstalo jen 2464!
- Na východ od Labe zelo naprostou prázdnotou 87 procent domů.
- V Čechách nepřežila třetina obyvatel, kolem 20 procent stavení zůstalo opuštěných.
- Neustálé přesouvání lidí a neutěšené podmínky vedly k několika epidemiím. K nejvíce zmiňovaným patřila tzv. uherská nemoc, která by se dala připodobnit k úplavicím nebo syfilis. Výjimkou nebyl ani tyfus, mor či kurděje.
Nová podoba Evropy
- Svatá říše římská byla od té doby svazkem několika nezávislých zemí, kterému císař vládl jen formálně.
- Země Koruny české přišly o území Horní a Dolní Lužice, jež byly připojeny k Sasku. Vzniklo dědičné království, které utužilo vládu Habsburků až do roku 1918.
- Staré švýcarské konfederaci byla právně uznána nezávislost, kterou si drží až dodnes.
- Nizozemské provincie oficiálně získaly samostatnost.
- Francie si připočetla nejvíce území – Trojcibiskupství a města v Décapolu, tedy spolku více než deseti alsaských měst (vyjma Mylhúz).
- Na své si přišlo i Švédsko, které uspělo v boji s Dánskem o panství nad Baltským mořem a získalo například západní Pomořansko. Nově mělo také tři hlasy sněmu kurfiřtů (tehdy osmičlenná skupina knížat, kteří volili panovníka Svaté říše římské).
- Španělsko si pohoršilo. Přišlo o Portugalské království i pozici evropské velmoci.
Lepší zítřky v nedohlednu
V českých zemích bylo zabito mnoho lidí. Ti, co přežili, neměli během konfliktu žádné vzdělání a živořili. Navíc zde bez zábran upevňovala svoji pozici katolická církev, a tak už v průběhu války odcházeli vyznavači jiného náboženství pryč z vlasti, jako například „učitel národů” Jan Amos Komenský. Pobělohorské období až do roku 1781 se nazývá dobou temna podle díla spisovatele Aloise Jiráska “Temno”. Takto se o ní učí žáci ve školách a je označována jako nejhorší období českých dějin bez náboženské svobody.
