Dlouhá cesta ke království: jak Přemyslovci těžko získávali dědičný královský titul

Kudy vedla cesta Přemyslovců k získání dědičného královského titulu? Proč byla tak trnitá? A jak velkou roli v tom hrála politická situace? Přečtěte si článek historika Pavla Fabiniho, který vyšel v časopisu Historie a ČKI vám ho exkluzivně otevírá. Dozvíte se v něm mimo jiné to, proč úspěch s dědičným titulem slavil až známý Přemysl Otakar I. na konci 12. století.

„Mezitím trevírský arcibiskup Egilbert přijel do hlavního sídla Prahy, kde na základě císařova rozkazu dne 15. června při slavné mši svaté pomazal Vratislava, oděného královskými odznaky, na krále a vložil korunu na hlavu jeho i na hlavu jeho manželky Svatavy, oblečené v královské roucho. Přitom duchovní i všichni dvořané  třikrát volali: ‚Vratislavu, králi českému, vznešenému a mírumilovnému, od Boha korunovanému, život, zdraví a vítězství!’“ Těmito slovy zachytil děkan Kosmas průběh korunovace prvního českého knížete a krále Vratislava II. (♛1061–1092, od roku 1085 jako král Vratislav I.). Přemyslovský kníže obdržel královskou hodnost od císaře Jindřicha IV. již rok předtím, ale s korunovací se dle dobových zvyklostí čekalo na velký církevní svátek: na den sv. Víta. 

Co si však máme pod slovy o získání královského titulu vlastně představit? Jaký praktický význam pro Přemyslovce a pro obyvatele českých zemích titul měl? A kudy vlastně cesta Přemyslovců ke královskému titulu vedla?

Cesta ke koruně

Přemyslovci v 11. století dlouhodobě usilovali o to, aby smazali náskok sousedních států. Uherští panovníci totiž získali královskou korunu již v roce 1000 a polský panovník v roce 1024 (v Polsku se však titul neudržel). Úspěšný byl až Vratislav II., který dokázal využít politické situace. V roce 1075 došlo totiž ke konfliktu mezi císařem Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII. (ve funkci 1073–1085), v jehož důsledku vyzval svatý otec říšská knížata, aby se proti císaři vzbouřila. Došlo k rozsáhlé domácí válce, která probíhala jak na území dnešního Německa, tak v Itálii. Vratislav nabídl své spojenectví císaři a na rozdíl od mnoha dalších ho nikdy nezradil. České oddíly se v rámci císařských vojsk vyznamenalo statečností, přispěly značnou měrou k porážce opozice a poté se zapojily i do tažení na Řím.

Za tuto podporu císař Vratislava odměnil několika menšími územími a v roce 1085 mu udělil královský titul. Povolil mu nosit korunu ve stejné dny, kdy ji nosí on sám, tedy o velkých církevních svátcích. Středověcí panovníci totiž běžně nosili jen ozdobnou čelenku, která poukazovala na jejich hodnost, slavnostní koruna jim byla nasazována jen příležitostně, a to kvůli tomu, aby panovník připomněl své mimořádné postavení a shromáždění ho mohlo vidět v plné nádheře (ve Vratislavově případě nevíme, čím byl korunován, ale zřejmě šlo o nově vytvořený klenot určený pro tuto příležitost). 

Obřad s přesnými pravidly

Dobové zvyklosti vyžadovaly, aby korunovaci provedl kněz s hodností arcibiskupa, ale další nasazování při různých svátcích směl provádět i biskup. Bylo proto potřeba počkat, až nastane vhodný církevní svátek a zároveň bude mít čas některý z císařovi věrných arcibiskupů. Vratislav však roční čekání na korunovaci využil pro přípravu. Nechal vyhotovit takzvaný Vyšehradský kodex (nebo také Korunovační evangelistář), který dodnes patří k našim nejvzácnějším památkám a na jeho stranách byl mimo jiné vyobrazen i Vratislav s královskou korunou. Dále nechal razit nové mince, které také měly připomínat jeho korunovaci. Korunovace měly předepsaný postup, řídily se takzvané korunovačními řády. 

Ty předepisovaly pořadí jednotlivých úkonů a sloužily jako předpis, jak korunovaci provést. Pro Vratislavovu korunovaci byl zřejmě použit korunovační řád, který se užíval v římské říši, ale s jednou modifikací. Podle říšské verze mělo dojít nejprve ke korunovaci a poté měla být sloužena slavnostní mše. Podle v úvodu zmíněného záznamu děkana Kosmy však byl Vratislav korunován během mše. Na platnost korunovace to nemělo žádný dopad, důvod změny neznáme. Ale tahle odchylka představovala zřejmě inspiraci, pro korunovační řád Karla IV. Při jeho tvorbě se zřejmě inspirovali právě Vratislavovou korunovací a korunovaci zakomponovali do mše, což je zvláštnost, která nemá jiné odůvodnění než právě tuto historickou tradici.

Dědičný titul?

V českých zemích Vratislavův titul přílišné nadšení nevzbudil. Korunovací získal panovník jistou sakralitu (viz Vládce mezi nebem a zemí) a vyšší posvěcení své moci. Čeští panovníci z rodu Přemyslovců se v té době teoreticky řídili zásadami takzvaného seniorátu, který ustavil Vratislavův otec Břetislav I. (♛1034–1055). Ten stanovil, že panovníkem se stává vždy nejstarší muž v rodě. Kromě tohoto ustanovení však platilo, že panovník musel získat souhlas Čechů – čímž se myslely urozené elity země. 

S královským titulem se tohle však změnilo. Král svou moc odvozoval přímo od Boha, souhlas elit pro něj formálně ztrácel význam. A jako v jiných podobných rodech se toto předurčení k vládě předává primárně z otce na syny, čímž by byly popřeny zásady seniorátu. Panovník s takto vysokým titulem znamenal pro elity omezení jejich vlivu na vládu. Vratislavovi v době korunovace zbývalo, aniž by to samozřejmě tušil, už jen necelých šest let života. A ty byly poměrně komplikované.

V historické literatuře se můžeme obvykle setkat s informací, že Vratislav II. dostal královský titul jen pro svou osobu a že nebyl dědičný. To je výsledek, jak to doopravdy dopadlo. Ve skutečnosti však o tom v žádném záznamu není zmínka. Vratislav zřejmě počítal s tím, že po jeho smrti se vlády i titulu ujme jeho syn. Nebyl to však jeho nejstarší žijící potomek Břetislav, se kterým měl Vratislav dlouhodobé spory, ale mladší syn Boleslav. Události se však nevyvíjely tak, jak král předpokládal. K zabezpečení královského titulu bylo kromě císařského uznání třeba i uznání ze strany papeže. Petrův stolec si sám osoboval práva rozhodovat o udělování královských titulů a bez jeho souhlasu si nemohl být nikdo svým postavením jistý. Vratislavovi se papežský souhlas získat nepodařilo, musel čelit narůstající opozici doma a jeho plány se zřejmě definitivně rozpadly, když v létě roku 1091 nečekaně zemřel syn Boleslav. Vratislavova smrt na lovu v lednu roku 1092 tak již byla jen završením nakonec neúspěšného pokusu o přetvoření Čech v království.

Odměna za pomoc Barbarossovi

Druhý pokus se odehrál o 70 let později. Ústřední postavou příběhu je kníže Vladislav II. (♛1140–1174, od r. 1158 jako král Vladislav I.). Ten se dostal k moci trochu nečekaně, zvolili ho velmoži, kteří se chtěli vymezit proti autoritářské vládě jeho zesnulého strýce Soběslava I. Vladislav všechny překvapil, ač měl pověst lehkomyslného a nezodpovědného mladíka, ujal se rázně vlády a vytvořil těsné spojenectví se svým švagrem římským králem Konrádem III. To vydrželo přes deset let, ale když Konrád III. zemřel, římským králem se stal jeho synovec Fridrich I. Barbarossa. S ním měl Vladislav II. zpočátku napjaté vztahy, po několika osobních setkáních se začaly postupně narovnávat a tajná zákulisní jednání vyvrcholila v lednu roku 1158 na sněmu v Řezně. Zde se jednalo o situaci na severu Itálie, kde se proti Fridrichovi vzbouřila velká města. 

K potlačení jejich odporu neměl původně dost sil. Na sněmu však bylo překvapivě oznámeno, že k tažení do Itálie se nečekaně přidá i české vojsko Vladislava II. Za tuto pomoc mu Fridrich udělil privilegium, ve kterém mu předal královskou korunu a výslovně stanovil, že je určena pro něj i jeho potomky. Vladislav byl ihned korunován (ale nemáme zprávu o tom, zda byl i pomazán). Ceremoniál se pak znovu opakoval v září po úspěšném dobytí Milána. V samotných Čechách tentokrát korunovace neproběhla a Vladislav korunu zřejmě přijímal jen při církevních svátcích.

Ani Vladislavovi se nepodařilo získat souhlas papeže s užíváním královského titulu. O to potřebnější pro něj bylo udržovat i nadále dobré vztahy s Fridrichem. Ten však pozoroval, že stárnoucí Vladislav již není tak výkonným spojencem, jak býval před lety. A místo aby Vladislava podpořil a potvrdil jeho titul, začal hledat spojence mezi dalšími Přemyslovci a o královské hodnosti se vyjadřoval jako o osobním ocenění Vladislava, které nemá nic společného se zemí nebo dalšími panovníky. V této obtížně situaci se starý král rozhodl ještě jednou partnery překvapit a udělal zcela nečekaný tah. Oznámil svoji rezignaci a moc předal synovi Bedřichovi. Ten se v zájmu zklidnění situace rozhodl prozatím neužívat královský titul a když byl po roce i za pomoci císaře svržen, jeho nástupci již samozřejmě nárok nevznášeli vůbec.

Lavírování mezi frakcemi

Cestu Přemyslovců za trvalým královským titulem ukončil až další ze synů Vladislava II. Přemysl I. Otakar (♛1192–1193, 1197–1230, od roku 1198 jako král). Od rezignace jeho otce v roce 1172 uběhlo plných dvacet pět let, během nichž se v Praze osmkrát změnil vládce. Přemyslův nástup (vlastně návrat, protože již krátce vládl na počátku 90. let) v roce 1197 byl devátou změnou. Přemysl však byl poučený minulostí a tentokrát se rozhodně moci nehodlal vzdát. Velmi rychle zbavil moci ostatní Přemyslovce, o moc se rozdělil pouze s bratrem Vladislavem Jindřichem. A mezinárodní situace mu byla také nakloněna.

Fridrich Barbarossa byl již po smrti a necelé tři měsíce před Přemyslovým návratem k moci zemřel i jeho starší syn Jindřich VI. Jeho syn Fridrich byl ještě malé dítě a byl vychováván na Sicílii, kterou rod Štaufů ovládal. Do čela rodu se však postavil Jindřichův bratr Filip, který se nechal zvolit novým římským králem. Nedosáhl však všeobecného uznání a opozice zvolila krále Otu IV. Brunšvického. V nastávající válce byl Přemysl velmi ceněným spojencem. Tím spíše, že za dlouhá léta, která strávil v exilu, si vybudoval mezi urozenými v říši dobré kontakty a rozuměl zákulisní politice. 

Neméně důležitá byla naděje na pomoc českých vojáků, kteří měli z minulých let velmi dobrou pověst obávaných válečníků. Přemysl se přiklonil na stranu Filipa, který jeho postoj okamžitě ocenil a krátce po své korunovaci v září 1198 oznámil předání královského titulu Přemyslovi, a to dědičně a bez všech podmínek. Přemysl byl korunován v porýnské Mohuči jen pár dní po Filipovi. O přesném průběhu korunovace nemáme zprávy, ale šlo o klasický středověký obřad se velmi náležitostmi.

Požehnání Petrova stolce

Občanská válka se vlekla, velmi aktivně do ní vstoupil papež Innocenc III. (v úřadě 1198–1216), který podpořil Otu. Vojenské úspěchy slavily střídavě obě strany. Přemysl si dobře pamatoval, kde ztroskotali jeho předci. Uvědomoval si, že bez souhlasu Říma není jeho titul jistý. A také to, že i když byli jeho otec a praděd věrnými spojenci císaře, tak nakonec víc získali ti, kdo strany střídali a nechali se uplácet za každou změnu. Tajně proto jednal s Otou a papežem. Svatý otec mu dal neformálně najevo, že pokud by přešel na stranu Oty, tak jeho královský titul uzná. Přemysl tak nakonec učinil a v roce 1203 přešel na stranu Oty. Ten udělil Přemyslovi královský titul a 1. srpna 1203 byl Přemysl v severoněmeckém Merserburku znovu korunován.

Obřad tentokrát sloužil zvláštní papežský vyslanec Guido. Filip však zkonsolidoval své vojsko a znovu zvítězil. Přemysl proto znovu změnil stranu. V roce 1208 získal Filip všeobecnou převahu a chystal se Otovi zasadit poslední úder. Když se scházela armáda k tažení, byl však zavražděn bavorským šlechticem, který s ním měl osobní spory. Filipova strana se zcela rozpadla a všichni přešli k Otovi. 

Zlatá bula sicilská

Záhy se však ukázalo, že Ota nebude povolným nástrojem papeže. Připravil tažení do Itálie a stejně jako Štaufové usiloval o ovládnutí severu i jihu. Zaskočený Řím hledal alternativu k Otovi a našel ji v šestnáctiletém synovi Jindřicha VI. Fridrichovi, který mezitím dospíval na Sicílii. V říši se vytvořila skupina jeho podporovatelů v čele s Přemyslem a Ludvíkem Bavorským, kteří ho zvolili novým vládcem jako Fridricha II. Budoucí císař absolvoval dobrodružnou cestu přes Alpy a v Basileji vstoupil na území římské říše. 

V září 1212 se odměnil svým podporovatelům. Na prvním místě Přemyslovi, kterému potvrdil královský titul a další výsady. Tuto listinu stvrdil slavnostní kovovou pečetí, takzvanou bulou, a to ve zlatém provedení. Protože však dosud neměl říšské pečeti, použil pečeť sicilského krále. Listina tak do dějin vešla jako Zlatá bula sicilská. Kromě ní vydal ještě další dokument pro Přemysla s dalšími výhodami, a ještě jeden pro jeho bratra Vladislava Jindřicha (o této listině se mezi historiky vede debata, ale zdá se, že šlo o obdobu druhé listiny pro Přemysla). Přemysl osobně na místě nebyl a další korunovace se již nekonala. V obnovené občanské válce slavil Fridrich úspěch (hlavně díky spojenectví s Francií) a Přemysl byl za svou roli, kterou sehrál v jeho nástupu, patřičně respektován. Jeho královský titul již nikdo nezpochybňoval.

V roce 1228 byl pak králem (ještě za Přemyslova života) korunován jeho syn Václav I. (♛1230–1253). Byla to první korunovace od roku 1086, kterou Praha zažila. Slavné a honosné korunovace jsou spojeny s posledními přemyslovskými králi Přemyslem Otakarem II. a Václavem II. To je však již jiný příběh z dob, kdy královský titul českých vládců nikdo nezpochybňoval. 
Přemysl Otakar I. tak úspěšně završil úsilí několika generací Přemyslovců po osobním povýšení, zajištěním vlády skrze vazbu na Boha a zároveň potvrzení autonomie českých zemí. Toto úsilí pak dokončil Karel IV., který vyjednal povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, čímž se české země staly soběstačné i z hlediska církevní správy.

Baví vás podrobné historické články? Přečtěte si další už nyní, tentokrát ho Pavel Fabini napsal o převratu na českém trůnu, kde hrají hlavní historickou roli Ferdinand II. a Fridrich Falcký. Sledujte náš blog a sociální sítě Českého královského institutu.