Toho rána na prostranstvích v okolí svatovítské katedrály nebylo k hnutí. Procházeli tudy představitelé nejvýznamnějších aristokratických rodů, vysocí duchovní hodnostáři, měšťané i prostý lid. Přesně v šest hodin se nad hlavním městem Českého království rozezvučel největší z chrámových zvonů Zikmund. Na tento signál čekala i skupina zemských úředníků v čele s nejvyšším purkrabím Janem Josefem starším hrabětem z Vrtby, aby vstoupili do kaple sv. Václava a vyzvedli zde královské insignie. Psalo se tehdy 5. září 1723 a v Praze právě začínala jedna z nejpompéznějších královských korunovací naší historie. Její průběh si přiblížíme v několika následujících odstavcích.
Osobě panovníka Karla VI. z rodu Habsburků není v našich učebnicích věnováno příliš prostoru. Dnes je znám výhradně jako otec své slavné následovnice, Marie Terezie. I ona byla této pražské korunovace přítomna, tehdy ještě jako šestiletá arcivévodkyně společně se svou sestrou Marií Annou a maminkou císařovnou Alžbětou Kristýnou. Mezi hosty nechyběl ani její budoucí ženich František I. Lotrinský, princ Evžen Savojský a řada předních aristokratů jako Adam František Schwarzenberg nebo Filip z Lobkovic.
Svatovítská katedrála oděna do červené a bílé
Prostor chrámu se dočkal bohaté výzdoby v zemských barvách, tedy v červené a v bílé. Zdobené trůny umístěné v presbytáři kryl baldachýn, který v pařátech třímala socha černého orla, symbol habsburské dynastie. Královské insignie zemští úředníci přenesli na ozdobený stolek blízko hrobu sv. Václava, čímž zakončili přípravnou fázi a kolem osmé ranní mohl být zahájen samotný korunovační ceremoniál.
Vchází budoucí český král
Karel VI. vstoupil do svatovítské katedrály za burácivých zvuků pražských zvonů, bubnů a trubek, při čemž přítomné vojenské oddíly vzdaly k poctě zbraň. Nad hlavou panovníka nesli purkmistři a primátoři pražských měst barokní baldachýn a u vrat do kaple sv. Václava se ke skupině připojili přední duchovní. Krále oblékli do korunovačního roucha, na hlavu mu položili rudolfínskou korunu a celý průvod vyrazil směrem k hlavnímu oltáři, přičemž v čele byly neseny korunovační klenoty a vlajky s vyobrazením sv. Václava a se znaky zemí Koruny české. Společně s titulem českého krále se totiž panovník stával rovněž markrabětem moravským, knížetem opavským atd.
Přísaha a slavnostní pomazání
Po úvodních modlitbách nastal čas na královskou přísahu, jejíž znění předčítal nejvyšší purkrabí Vrtba. S rukama položenýma na svatém písmu přísahal Karel VI., že se během své vlády neodchýlí od otcovské víry a bude se řídit textem ústavy vydané před téměř sto lety a potvrzené v roce 1642. Pražský arcibiskup František Ferdinand hrabě Khünburg jej pak slavnostně pomazal, čímž se korunovační akt přiblížil ke svému vrcholu – k samotné korunovaci.
Nejprve Karla VI. opásali svatováclavským mečem na znamení kontinuity státu od dob knížete-světce. Zapůjčením meče sv. Václava král deklaroval odhodlání chránit své země před nepřáteli i za použití síly. Zároveň mu na prst navlékli prsten s diamantem, symbol oddanosti. Arcibiskup klečícímu králi předal žezlo, další symbol světské moci, a dále královské jablko, odkaz na propůjčení vlády od Krista, jediného skutečného vládce světa. Následoval zlatý hřeb procedury – položení koruny českých králů na skráně nového panovníka, jenž usedl na královský trůn. Poté mu příslušníci zemských stavů vzdávali čest, vše za burácení slavného Tedeum, podkresleného hlaholem pražských zvonů a oslavné dělostřelecké salvy, která poddané království informovala o radostné novině – že mají opět svého krále.
Moto krále: Stálost a pevnost
V závěrečné části ceremoniálu ještě došlo na mši svatou, při níž král pasoval nové svatováclavské rytíře. Následně, opět za ohlušujícího lomozu zvonů, panovník předstoupil před přítomné poddané království, kteří do té doby čekali za hradními branami a chrámovými vraty. Jásot „obecného lidu“ dosáhl vrcholu a nejeden z přítomných si domů odnášel i cennou památku v podobě korunovačních mincí, na nichž bylo vyraženo moto právě korunovaného vládce: Constantia et Fortitudine čili Stálost a pevnost. Odtud už kroky panovníka, dvora a vybrané společnosti směřovaly do Vladislavského sálu, kde byla připravena bohatá korunovační hostina. A bujaré oslavy pochopitelně pokračovaly i na hradě a v podhradí.
Oslavy, jaké Praha nezažila
Podle dobových svědectví se prý tehdejších oslav v Praze účastnilo takové množství lidu, jaké při této ceremonii naše historie dosud nepamatovala. A asi si dnes obtížně dokážeme představit, jak intenzivní emoce prožívali ti, kdo byli onehdy korunovační slavnosti přítomni. Tak či onak obyvatelé zemí Koruny české získali vládce vzdělaného, uměnímilovného, rozumného a mírného, jehož manželská věrnost a láska k rodině může být vzorem i většině vládců naší současnosti.
Věděli jste, že Marie Terezia nebyla první vládkyní nad zeměmi habsburského rodu?
Ještě před nastoupením vlády Karla VI. se po smrti jeho bratra císaře Josefa I. stala na dobu několika měsíců císařovnou regentkou, a tím i vládkyní nad všemi dědičnými královstvími, knížectvími a zeměmi, jejich matka Eleonora Magdalena, vdova po císaři Leopoldovi I.
Častý omyl týkající se vlády Karla VI.
Velmi často se vyskytuje chybná informace o tom, že slavnou pragmatickou sankci z roku 1713 nechal Karel VI. vypracovat z toho důvodu, že chtěl zajistit následovnictví pro svou dceru Marii Terezii. To se ale nesrovnává se skutečností. Jednalo se jen o vydání nástupnického řádu, jenž ve třetím bodě počítal s tím, že nebude-li mužského dědice, náleží vladařská práva nejstarší z dcer. V době, kdy byl dokument zhotoven, ještě císařský pár žádné děti neměl. Ostatně jako první se v roce 1716 narodil syn arcivévoda Leopold Jan.
