V 15. století zuřily v zemích Koruny české boje o náboženské vyznání. Vedle katolíků se začala formovat část šlechty, která se hlásila ke kališníkům – husitům. Spory vyvrcholily v husitské války, které definitivně ukončila až Basilejská kompaktáta. Jak se na trůn dostal první zvolený král Jiří z Poděbrad? Proč ho vystřídali Jagellonci a proč se na trůnu neudrželi ani šedesát let?
Basilejská kompaktáta a náboženská svoboda (1433–1435)
Basilejská kompaktáta znamenala v českých zemích dosud nevídanou revoluci – uzákonila určitý stupeň svobody vyznání. Lidé mohli bezpečně přijímat pod obojí (tedy i z kalicha) po vzoru husitů. Umírnění husité museli výměnou za náboženskou svobodu skončit revoluci a uznat českým králem katolíka Zikmunda Lucemburského, syna Karla IV. Vládu převzal roku 1436.
Ladislav Pohrobek, král ještě před narozením
Zikmund si však nabyté moci dlouho neužil, skonal už roku 1437. Rod Lucemburků s jeho smrtí vymřel po meči. Na trůn usedl Zikmundův zeť Albrecht II. Habsburský, který se na něm ale také dlouho neohřál a dva roky po korunovaci zemřel na úplavici. Právoplatným dědicem trůnu byl jeho syn Ladislav Pohrobek. Narodil se ovšem až v roce 1440 – po smrti svého otce. Na trůn oficiálně nastoupil roku 1453.
Kdo byl tedy celých 13 let v Čechách u moci? Nikdo. V letech 1440–1453 panovalo v českých zemích dosud nejdelší bezvládí. Na základě tzv. mírného listu z roku 1440 byly vytvořeny landfrídy, neboli „země míru“. Byly to vlastně krajské spolky, které si rozdělily vládu v Čechách. Měly zajišťovat státní správu, justici i vojenskou ochranu. Přesto v tomto období setrávaly boje mezi katolickou a kališnickou církví a městy a zvyšovala se kriminalita.
Jiří z Poděbrad se dostává k moci
V roce 1444 zemřel Hynek Ptáček z Pirkštejna, hlava jihočeského lanfrídu. Na jeho místo nastoupil kališník Jiří z Poděbrad. O čtyři roky později náhle s poděbradskou jednotou přepadl Prahu a prohlásil se za správce českých zemí až do dospělosti Ladislava Pohrobka. Katolická šlechta jeho moc nehodlala uznat. Zformovala protiváhu v čele s Rožmberky a začala válka. Jiří z Poděbrad zvítězil, a tak ho i katolická šlechta musela uznat roku 1452 správcem Čech, tzv. gubernátorem.
O rok později konečně usedl na trůn třináctiletý Ladislav Pohrobek. Moc ve státě fakticky stále držel Jiří z Poděbrad, který ho zastupoval. Měl vizi o silném státu s bohatým hospodářstvím, chtěl obnovit těžbu stříbra a také toužil posílit královskou autoritu a naopak omezit moc panstva.
Pohrobek umírá, králem je Jiří
Ladislav Pohrobek nečekaně zemřel v pouhých sedmnácti letech. Za jeho smrt byl samozřejmě obviňován Jiří z Poděbrad, říkalo se, že krále otrávil (až v roce 1985 se ukázalo, že Ladislav zemřel na leukémii). Po smrti krále samozřejmě nastaly boje o trůn. Uherská šlechta nominovala jako budoucího vládce Matyáše Korvína, český sněm se přiklonil k Jiřímu z Poděbrad, který měl podporu kališnické šlechty i měšťanstva. Moc nakonec díky podpoře šlechty v roce 1458 převzal Jiří z Poděbrad. Jednalo se o první svobodnou volbu českého krále.
Jiřího na trůnu uznal i papež Pius II. pod podmínkou, že bude jako král bojovat proti kacířství. Podle papeže bylo ovšem kacířstvím také kališnictví, které Jiří vyznával. Roku 1462 tak papež kompaktáta zrušil a dal Jiřího jako kacíře vsadit do klatby (nesměl se účastnit náboženských svátostí).
Mírová organizace evropských rozměrů
Jiří se obával křížových výprav, a tak předložil plán na na vytvoření mezinárodní mírové organizace s názvem Liga křesťanských panovníků. Společenství by mělo ochránit Čechy před vlivem papeže, státy v něm by řešily spory mírovou cestou a společně by jednaly při případném tureckém nájezdu. Se svou ideou vyslal Jiří posly v čele s Lvem z Rožmitálu do zemí západní Evropy (Anglie, Nizozemsko, Francie, Portugalsko, Španělsko).
Výprava se dostala ža na mys Finisterre, který byl do Kolumbova objevu Ameriky považován na konec světa. O této výpravě vznikl slavný cestopis Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa v letech 1465–67 autora Václava Šaška z Bířkova.
Mise však nebyla úspěšná a spor pokračoval. Této situace využila opoziční katolická šlechta a zformovala zelenohorskou jednotu. V roce 1468 se tak vyplnilo to, čeho se Jiří obával – na popud papeže se proti Čechám vedla křížová výprava v čele s Matyášem Korvínem. Matyáši se podařilo obsadit obě Lužice, Moravu i Slezsko, než byl roku 1469 v bitvě u Vilémova zatčen. Jiří ho propustil pod podmínkou, že ho usmíří s papežem. Matyáš slib nedodržel a za podpory zelenohorské jednoty byl roku 1469 prohlášen českým králem pro Moravu, Slezsko a Lužice.
Jagellonci přichází na český trůn (1471–1526)
Jiří z Poděbrad věděl, že by pro jeho syny bylo příliš těžké získat českou korunu. Sám však potřeboval podporu, aby mohl na trůnu zůstat – požádal proto o pomoc polský rod Jagellonců, kterým za to přislíbil českou korunu. Jiří z Poděbrad zemřel v roce 1471. V té chvíli nastalo dvojvládí – v Čechách držel moc Vladislav Jagellonský, na Moravě, ve Slezsku a v Lužicích Matyáš Korvín. Oba spolu válčili až do roku 1479, kdy v Olomouci podepsali mírové ujednání. Bylo dohodnuto, že pokud Vladislav zemře bez potomků, Matyáš převezme vládu nad jeho částí zemí Koruny české, a naopak.
Vladislav Jagellonský, král dobře
Když v roce 1490 Matyáš skonal, opravdu po sobě nezanechal žádné potomky. Země Koruny české se tak mohly opět sjednotit pod jednoho panovníka – Vladislava Jagellonského. Ve stejném roce byl Vladislav zvolen i uherským králem. Vytvořil tím česko-uherskou personální unii (zemi spojednocenou postavou panovníka, která dala základ budoucímu Rakousku-Uhersku).
Vladislavovi se přezdívalo „král dobře“, protože údajně se vším souhlasil a na všechno říkal „dobře“. Byl považován za slabého panovníka. Během jeho vlády došlo k úpadku královské moci v Čechách, protože se sídlo hlavy státu přesunulo z Prahy do Budína (část dnešní Budapeště). Za jeho vlády byl nicméně v Praze vybudován například Vladislavský sál či Prašná brána.
Vladislavské zřízení zemské
Vladislavova touha po kompromisu se ukázala i v roce 1500, kdy vydal Vladislavské zřízení zemské. Touto listinou se připravil o vliv. Zřízení zemské potvrdilo výsadní postavení šlechty a omezení královské moci. Správu země měla v rukou šlechta, která k rozhodnutím panovníka pouze přihlížela. Zřízení zemské se však nelíbilo městům, jejichž práva byla omezena, například přišla o možnost hlasovat na zemském sněmu.
Ludvík „Dítě“ Jagellonský
Vladislav zemřel roku 1516. Na trůn nastoupil jeho syn, tehdy desetiletý Ludvík Jagellonský. Získal přezdívku „Ludvík Dítě“, protože fakticky ještě vládnout nemohl. Jeho poručníkem a skutečným držitelem moci byl jeho strýc, polský král a litevský kníže Zikmund I. Starý. Hlava státu stále sídlila v dalekém Budíně, a tak se v Čechách situace vyostřovala.
V roce 1517 byla přijata Svatováclavská smlouva, která měla ustanovit kompromis mezi městy a šlechtou a vracela městům právo hlasovat na zemském sněmu. Šlechta dále soupeřila o moc. Na jedné straně stál nejvyšší purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitálu (zástupce krále za jeho nepřítomnosti), na straně druhé nejvyšší hofmistr Vilém z Pernštejna. Roku 1520 došla situace tak daleko, že hrozila občanská válka. O dva roky později proto Ludvík přijel do Prahy a propustil Zdeňka Lva z Rožmitálu z funkce. Jakmile odjel, šlechta se znovu pustila do soupeření.
Turci se blíží
Ani v Uhrách nebyla situace klidná. Šlechta vůbec nepovolila zástupcům nezletilého krále ujmout se vlády a zvolila si vlastní regentskou radu. Zvyšovaly se povinnosti poddaných a utužovalo se tím nevolnictví. Největším problémem však byli Turci, kteří do Evropy začali pronikat z Balkánu. V roce 1521 dobyli Bělehrad a měli volnou cestu do Uher. Začaly se proto vybírat speciální daně na zaplacení žoldnéřské armády. Většina z nich však byla rozkradena.
Rozhodující bitva u Moháče
Roku 1526 proto Ludvík požádal o pomoc v zahraničí, ale s nevelkým úspěchem. Nepodařilo se mu postavit dostatečně silnou a početnou armádu. V bitvě u Moháče 29. 8. 1526 tak Uhři s Turky drtivě prohráli. Ludvík se během útěku z prohrané bitvy utopil v bažinách blízko Moháče. Česko-uherská větev Jagellonců s jeho smrtí vymřela po meči.
