Květnová korunovace britského krále Charlese III. oživila obecné povědomí o poslání a důležitosti historických předmětů a ceremoniálních úkonů, které sice mají svůj původ v dávné minulosti, ale silou svého „autentického svědectví“ se mohou významně dotknout i naší současnosti. Mimořádná pozornost se logicky soustředila na regálie, a zejména pak na korunu sv. Eduarda, která po téměř 70 letech naplnila opětovně své historické poslání. V této souvislosti se nabízí připomenutí odznaků českých panovníků – v první řadě naší královské koruny…
Korunovační klenoty se vždy těšily zájmu široké veřejnosti, a nejinak tomu je i ve 21. století. Jejich vzniku, způsobu užívání a bezpečnému uložení byla – a stále je – věnována velká pozornost. Zřejmě také z toho důvodu, že vzbuzují až mystickou úctu a váže se k nim řada legend. Ač byly opakovaně podrobeny zevrubnému odbornému zkoumání a jsou detailně popsány v mnoha studiích a publikacích, stále se zdá, že skrývají něco neznámého a tajemného.
Přesnou cenu klenotů vyčíslit nelze. Vedle jednotlivých položek faktických nákladů spojených s jejich pořízením, úpravou a výzdobou je tu totiž ještě hodnota symbolická, kterou žádné ocenění vyjádřit nedokáže. Možná je to právě ona disproporce mezi viditelnou křehkostí umělecky mistrně zpracovaných šperků a neuchopitelnou mohutností a důležitostí dějinného odkazu, který představují a jež z nich činí výjimečný a nedocenitelný symbol českého státu i národa.
Zájem o klenoty se naplno projeví vždy, když jsou veřejně vystaveny. Již tradiční součástí těchto vzácných chvil je médii hojně podporovaná veřejná diskuse, zda by se neměly stát součástí trvale přístupné expozice. I když rozumím snahám o změnu dosavadní praxe, domnívám se, že zde jsou silné argumenty pro její zachování. Předně to bylo přání původního zadavatele vyhotovení klenotů a tvůrce korunovačního řádu českých králů – císaře Karla IV. (1316-1378) – aby tyto odznaky královského majestátu byly veřejně prezentovány jen při výjimečných událostech. A pak…nepřispívá ke zvýšení jejich atraktivity, vzácnosti a úcty právě jistá nedostupnost a skrytost?
Součástí odpovědi na otázku, co korunovační klenoty v dnešní době vlastně představují, by mělo být poznání a pochopení jejich významu coby trvalých symbolů naší země a nositelů její autority, integrity, dějinné stálosti a důstojnosti.
Výjimečné místo v souboru českých regálií zaujímá královská koruna nazývaná také svatováclavská. A právě jí bych se chtěl v tomto příspěvku věnovat.
Královská koruna
Koruna českých králů je z mnoha důvodů výjimečná. Jedná se totiž nejen o korunu korunovační a ostatkovou (nebo-li relikviářovou, do jejíhož kříže nad klenebními oblouky měl být původně vložen trn z koruny Ježíše Krista), zasvěcenou zemskému patronovi sv. Václavovi, ale o symbol definičně mnohem širší. O jeho důležitosti, nadčasovosti a nezastupitelnosti v definici zemské a národní identity svědčí mimo jiné také zachování vážnosti a respektu, kterým se těší, a to i 105 let po pádu monarchie, respektive zániku Českého království.
Základní definice koruny souvisí s počátkem praxe jejího užívání v kontextu s mocenské a společenské hierarchizace. V původním významu byla totiž koruna obecně chápána jako klenot sloužící ke zdůraznění důstojenství osoby monarchy coby osoby vyvolené, jež zaujímala zvláštní postavení. Samotná koncepce koruny a pojetí její výzdoby pak upomínaly na biblické citáty a fakt, že moc pozemská vychází z duchovního základu.
Postupem času začalo být zohledňováno hledisko abstraktní, které korunu definovalo jako symbol moci teritoriální, tj. země jako takové. Zhmotnění státnosti, respektive její pojmové ztotožnění s hlavním viditelným artefaktem panovnického majestátu, vedlo i v českém prostředí k postupnému opuštění principu zosobnění a k užívání přeneseného slovního významu, konkrétně ke vzniku pojmu „Země koruny české“. Označován tak byl státní útvar sdružující území uznávající svrchovanou vládu českého krále. Určující už tu však nebyl vztah k osobě panovníka ale ke „Koruně“ – tj. monarchii, Svatováclavská koruna tak začala být vnímána jako symbol státního celku, který jí byl svěřen.
Poukázání koruny do ochrany zemského patrona představovalo další zdůraznění jejího významu a propojení s historií zemskou i dynastickou. Stala se tak respektovaným symbolem panovnické legitimity, respektive legitimní sukcese těch, kteří mohli být podle práva platně korunováni.
Historické a státoprávní vnímání české koruny bylo od počátku její existence ještě umocněno tím, že měla vždy charakter symbolu veřejného, nebyla tedy soukromým majetkem, právo disponovat s ní nebylo vyhrazeno výlučně jednomu jedinci. Koruna tradičně náležela určenému společenství osob – přesněji národu – a to právě prostřednictvím sv. Václava. Odtud také její „propojení“ s identitou národa, jeho historickými právy a privilegii.
V této relaci koruna plnila a plní roli připomínky i garanta samostatné a svobodné české národní existence.
Darování koruny legendárnímu přemyslovskému knížeti a světci vychází z propozic ustanovených Karlem IV. a schválených papežem Klimentem VI. v roce 1346. Obecná správa byla svěřena kanovníkům svatovítské kapituly, od níž bylo třeba žádat zapůjčení koruny například i pro korunovační obřady (tyto krátkodobé zápůjčky byly zpoplatněny). Tento statut poskytl koruně zásadní ochranu před zničením, poškozením, zcizením, prodejem nebo zastavením.
Právnickou terminologií lze konstatovat, že česká královská koruna se průběhem doby stala „…zhmotnělou právní fikcí nejvyšší státní moci.“ Podstatný pro vnímání jejího významu optikou moderní doby je ale zejména to, že je nadále pevně spojena se zemí, k jejímuž dědictví patří, a s národem, pro nějž je nenahraditelným pojítkem k jeho někdejším slavným vládcům.
Vzpomínám si, jak jeden z historiků, kteří si mohli na Pražském hradě korunu prohlédnout zevrubně zblízka, váhavě připustil, že vyzařuje něco zvláštního…jakousi auru.
Dokud bude náš národ vnímat svatováclavskou korunu pocitově a srdcem, bude jí zajištěna ta nejlepší možná ochrana. Neboť tak na ní bude záležet každému jednomu z nás.
