Marie Christina či chcete-li Marie Kristýna Rakouská měla neobyčejný život. Byl plný zvratů, dramatických chvil a prokázání odvahy i osobnostní zralosti. Z nepříliš nápadné princezny narozené v moravských Židlochovicích se stala jedna z nejvýznamnějších žen konce 19. a počátku 20. století. Jak se dostala až na španělský trůn? Přečtěte si exkluzivní článek experta na královské rody Jindřicha Forejta.
České princezny, které budí respekt
Doubravka Přemyslovna (930?–977), Markéta Drahomíra Přemyslovna (1186?–1213), Anna Lucemburská (1366–1396), Anna Jagellonská (1503–1547) a Leopoldina Rakouská (1797–1826). To jsou původem české princezny, které dynastická sňatková politika přivedla na panovnické trůny blízkých i vzdálených zemí. Většina z nich byla výraznými osobnostmi, které ve své nové vlasti dokázaly zanechat výraznou stopu. Jejich odkaz je na mnoha místech živý dodnes, a to i díky zlidovělým příběhům.
Už jen zmínka o dánské královně Dagmar (dceři prvního dědičného českého krále Přemysla Otakara I. a manželce krále Valdemara II.) či o „dobré anglické královně Anně České“, (jak bývá dodnes označována manželka anglického krále Richarda II. a dcera císaře Karla IV.), budí respekt a úctu.
Výjimečné narození princezny v Židlochovicích
Uvedený soupis výše není ani zdaleka úplný a chybět by v něm rozhodně nemělo jméno ženy, která přišla na svět v roce 1858 jako arcivévodkyně rakouská, královská princezna uherská a česká, členka habsbursko-lotrinské dynastie (a tím tedy rakouského císařského domu).
Bez zajímavosti není místo jejího narození. Tím byl zámek Židlochovice (německy Schloss Seelowitz), který jako své trvalé sídlo užíval její otec – arcivévoda Karel Ferdinand (1818–1874) pocházející z tzv. těšínské (nebo též vojevůdcovské) rodové linie. Byl pravnukem Marie Terezie, synovcem prvního rakouského císaře Františka I. a bratrancem císaře Ferdinanda I. Ten od svých devatenácti let sloužil v armádě a postupně dosáhl až hodnosti generála kavalerie a velícího důstojníka pro Moravu a Slezsko se sídlem v Brně. V roce 1854 se oženil se sestřenicí Alžbětou (1831-903), dcerou arcivévody a uherského palatina Josefa. Krátce po svatbě se manželé usadili na židlochovickém panství, které bylo soukromým habsburským majetkem od roku 1822, kdy se otec Karla Ferdinanda – arcivévoda Karel (1771–1847) stal vévodou těšínským.
V matriční knize židlochovické farnosti lze ještě dnes dohledat zápis o křtu malé princezny, která byla pojmenována Marie Christina (česky Marie Kristina či Kristýna, španělsky Maria Cristina). Že se tyto radostné rodinné události příslušníků vládnoucí dynastie odehrávaly na území Českého království, nebylo v polovině 19. století nikterak samozřejmé a časté (stálé sídlo panovníka bylo od počátku 17. století ve Vídni). Narození princezny v Židlochovicích tak bylo opravdu výjimečnou událostí.
Idylické zázemí
O tom, že si její rodiče zdejší kraj zvláště oblíbili, svědčí mimo jiné fakt, že zde na svět přišli i všichni tři synové: Albrecht (r. 1856), Karel Štěpán (r. 1860) a Evžen/Eugen (r. 1863). Do nejužšího rodinného kruhu patřila také budoucí bavorská královna Marie Terezie (1849–1919), dcera arcivévodkyně Alžběty z jejího prvního manželství s Ferdinandem Rakouským-Este (1821–1849).
Bezmála deset let byl židlochovický zámek poklidným a idylickým domovem rozrůstající se rodiny. Budoucí španělská panovnice na místo svého šťastného dětství ráda vzpomínala a často o něm vyprávěla vlastním dětem. Dětský svět tu měl ustálený rytmus, ke kterému v průběhu roku patřily pravidelné pobyty i na jiných rodinných sídlech a návštěvy četných příbuzných.
V láskyplném – a do jisté míry také neformálním – prostředí se nicméně nezapomínalo na odpovídající výchovu a vzdělání. Domácí učitelé tak dbali o přípravu svých svěřenců na plnění jejich budoucích společenských povinností. Nepostradatelným základem bylo jazykové vybavení. Od raného dětství se proto děti učily francouzsky, anglicky a italsky. Podle svých životopisců se Marie Christina domluvila také maďarsky a – což bylo opět unikátní – i česky.
Neopětovaná láska
Christě (jak jí říkali doma od dětství) bylo devět let, když se spolu s rodiči a sourozenci přestěhovala na do Vídně, kde se jejich sídlem stal palác Albertina v areálu císařského dvorního hradu. Mladá arcivévodkyně byla zvídavá, stydlivá a mnohdy spíše mlčenlivá. Mimořádné nadání měla pro malování a velmi dobře hrála na klavír. Vážnou potíž představovala pro jinak bezproblémovou arcivévodkyni jen silná krátkozrakost. Součástí jejího uvedení do společnosti byla účast na nejrůznějších veřejných a rodinných akcích u dvora, na které doprovázela rodiče a získávala tak cenné zkušenosti. V roce 1872 se seznámila s mladým španělským králem Alfonsem XII. (1857–1885), který studoval na vídeňské Tereziánské akademii (Theresianum), kde byl spolužákem jejího staršího bratra Fridricha.
Španělsko mělo v této době za sebou několik etap ničivé občanské války (tzv. Karlistické války) a dokonce i vyhlášení republiky. Alfonso tak byl sice provolán panovníkem po abdikaci své matky – královny Isabely II. (1830–1904) v roce 1870, ale fakticky se mohl ujmout vlády až o pět let později.
Marie Christina se do mladého muže měla zamilovat na první pohled, ale brzy bylo zřejmé, že její city nejsou opětovány. Zklamané arcivévodkyni nezbývalo nic, než se s tím smířit. Nedlouho poté ji citelně zasáhla smrt otce (arcivévoda Karel Ferdinand zemřel 20. listopadu r. 1874). Poslední dny svého života strávil na zámku v Židlochovicích, kam se s ním přijela rozloučit i jeho jediná dcera.
Vytoužené manželství
Nepříliš radostné období bylo možná také důvodem, proč Marie Christina s jistou úlevou přijala rozhodnutí císaře Františka Josefa I. jmenovat ji abatyší Tereziánského ústavu šlechtičen na Pražském hradě. Tento post pak zastávala čtyři roky.
Král Alfonso se mezitím vrátil do vlasti, kde se mu podařilo stabilizovat politickou situaci. Pro většinu Španělů představoval záruku nekonfliktního vývoje a prosperity. Radostné chvíle prožíval i v soukromí, když se oženil se svou dětskou láskou, princeznou Marií de las Mercedes z Orléans-Montpensier (1860–1878). Štěstí zamilovaného páru však trvalo pouhých pět měsíců, neboť mladá královna onemocněla břišním tyfem a dva dny po svých 18. narozeninách zemřela. Král se psychicky zhroutil a z utrpěného šoku se podle svědectví jemu blízkých osob již nikdy zcela nevzpamatoval.
Dramaticky se změnila jeho osobnost i vnější vystupování, v němž nadále převládaly melancholie a zádumčivost. I když úvahy o dalším sňatku zpočátku kategoricky odmítal, uznal nakonec vážnost argumentů poukazujících na nutnost zajistit koruně legitimního dědice (a tím minimalizovat nebezpečí pokračování dynastických sporů). Volba jeho nevěsty padla na arcivévodkyni Marii Christinu. Vnímavá a inteligentní jednadvacetiletá žena nabídku přijala a podle všeho nepřestávala doufat v Alfonsovu náklonost.
Svatba se konala po splnění všech formálních náležitostí (coby nastávající královna Španělska se musela Marie Christina vzdát svých následnických práv v habsbursko-lotrinském rodě) 29. listopadu 1879 v královském paláci v Madridu.
Nové začátky ve Španělsku
Začátek manželského života v zemi, která se měla stát jejím novým domovem, nebyl pro mladou ženu vůbec snadný. Stále živá zde byla vzpomínka na zesnulou Alfonsovu první manželku, po které část veřejnosti nepřestávala truchlit. Marie Christina si také jen pomalu zvykala na jiný životní styl. Každý její krok byl navíc bedlivě sledován a analyzován. Zvláště usilovně pracovala na zdokonalení své španělštiny. Dobře si totiž uvědomovala, jakou kritiku vyvolává její cizí přízvuk. Snažila se také osvojit si co nejrychleji řadu (pro ni) netradičních společenských zvyklostí.
Manželova milenka a zákeřná nemoc
Při tom všem se však bohužel nemohla spoléhat na zastání, pomoc či povzbuzení od svého manžela. Ten jí sice projevoval patřičnou úctu a choval se zdvořile, nesnažil se ale zakrývat jistou lhostejnost. Vzájemná nedůvěra a citelný odstup se ještě prohloubily poté, kdy se veřejným stal králův vztah se zpěvačkou dvorní opery. A k zoufalství mladé královny přispívalo i zklamání, které po narození dvou dcer zavládlo u dvora i veřejnosti. Čekání na následníka trůnu jen zvyšovalo vnější tlak, kterému byl královský pár vystaven.
V průběhu roku 1885 se u Alfonse XII. objevily příznaky tuberkulózy. Jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval a král zhoubné nemoci nakonec 25. listopadu podlehl. Bylo mu 27 let a zanechal po sobě nezajištěný trůn, pro který se nedostávalo nezpochybnitelných dědiců.
Pro Marii Christinu, která byla ve třetím měsíci těhotenství, představovaly následující týdny obzvláštní stres a vypětí. Aby se zamezilo jakýmkoli pokusům o destabilizaci, byla prohlášena regentkou království. Postrádající jakoukoli politickou zkušenost musela napnout veškeré své síly, aby nezvyklou situaci ustála. Prokázala přitom neobyčejnou odvahu a odhodlání.
Bez odpočinku v čele země
Narozením syna Alfonse 17. května 1886 nicméně nic nekončilo. Malý princ byl sice od prvního okamžiku právoplatným španělským králem (jako Alfonso XIII.), pro zajištění stability země bylo ale rozhodnuto o prodloužení regentství do doby, kdy dosáhne zletilosti. Dalších 16 let tak stála v čele země „rodačka ze Židlochovic“, které se podařilo bezpečně a bez zakolísání provést španělskou monarchii jednou z největších krizí její existence.
Bez přehánění se dá konstatovat, že napříč jistým nedostatkům se Marie Christina stala jedním z nejvíce respektovaných konstitučních monarchů 19. století. Hledáním odpovědi na otázku, jak se jí to vlastně podařilo – bez řádné přípravy a odpovídajícího vzdělání – se intenzivně zabývají i současní španělští politologové a historici. Klíčem k úspěchu mohly být tři rysy jejího chování v pozici regentky: temperament, obezřetnost a vytříbená demokratická úcta.
Od počátku dávala zřetelně najevo, že plně respektuje zaběhnuté mechanismy systému, především pak střídání konzervativních a liberálních vlád. Dbala na dodržování ústavního pořádku. Dokázala tak vládnout, aniž by se jakkoli vměšovala do vládní agendy. A to byl opravdu nesnadný úkol. Jen v letech 1886–1902 zažilo Španělsko 24 vládních krizí a regentka musela jednat s více jak 80 čelními politickými reprezentanty, kteří zastávali pozice premiérů a ministrů.
Vzorem pro veřejnost
Veřejný obraz Marie Christiny formovaly jak zodpovědnost, s níž přistupovala k plnění svých povinností, tak opatrnost a přísná pečlivost, s nimiž zvládala oddělování i prolínání soukromí a veřejné role. Královská rodina se stala pro španělskou společnost vzorem.
Vysoce oceňovaná je zejména role Marie Christiny po drtivé vojenské porážce Španělska na Kubě a Filipínách v roce 1898 „Národní krize konce století“ znamenala ztrátu posledních částí koloniálního panství. Veřejnou frustraci bylo možné překonat jen díky prestiži a respektu, které se španělské koruně dodalo působení Marie Christiny.
V roce 1902 byl Alfonso XIII prohlášen plnoletým a vláda jeho matky skončila. Marie Christina se stala formálně královnou – matkou. I když se nadále se těšila značné popularitě, z veřejného života se stáhla do ústraní. Doživotně jí byly ale přiznány výsady postavení španělských panovníků.
Svého syna, kterého milovala a podporovala celý život, a jeho rozhodnutí nikdy veřejně nekritizovala, nebo nezpochybňovala, a to i když měla na události – zejména pak ty, které vedly k nastolení vojenské diktatury – odlišný názor. Nepřipustila vytvoření „dvorní opozice“ a mocenských intrik.
Se svou rodinou – tedy sourozenci a jejich rodinami i se všemi bratranci a sestřenicemi v Rakousku-Uhersku) – zůstala Marie Christina i po svatbě v úzkém kontaktu. Mnohé z nich mohla přivítat jako své hosty ve Španělsku. Sama pak poměrně často navštěvovala Vídeň, kde měla v paláci svého bratra Fridricha (dnes světoznámá galerie Albertina) k dispozici „velké a malé španělské apartmá“.
Pohřeb s nejvyššími poctami
Po skončení 1. světová války a rozpadu Rakouska-Uherska se snažila pomoci všem, kteří se ocitli v nesnázích. Po předčasném úmrtí císaře Karla I. v roce 1922 se osobně zasadila o to, aby císařovně Zitě a jejím osmi dětem byl poskytnut ve Španělsku azyl.
Královna Marie Christina zemřela v Madridu 6. února 1929 (dodnes zůstává zatím poslední královnou, která zemřela na území Španělska). Zdrcený král Alfonso XIII. nařídil, aby se jí dostalo stejného pohřbu a poct jako kdysi jejímu manželovi. Poslední sbohem jí přišly ve dnech před pohřbem vzdát desítky tisíc Španělů. O dva roky později odešel král do exilu a Španělsko zažilo podruhé ve svých dějinách vyhlášení republiky a posléze opět i občanskou válku. Ale to je již jiná dějinná kapitola.
Na své kořeny nezapomněla
Životní příběh Marie Christiny je unikátní, plný zvratů, dramatických chvil, prokázání odvahy i osobnostní zralosti. Projevuje se v něm hluboká ukotvenost víry, až fatalistická odevzdanosti, síla vnitřní disciplíny a zodpovědnosti. Nepostrádá ale ani lidskou touhu po štěstí a naplnění, nebo nutnost přijmout a překonat zklamání či neúspěch. Z nepříliš nápadné princezny narozené v moravských Židlochovicích se stala jedna z nejvýznamnějších žen konce 19. a počátku 20. století.
Na své kořeny Marie Christina nikdy nezapomněla. Místo jejího dětství chtěl osobně poznat i její syn Alfonso. Proto navštívil Židlochovice v roce 1905 a ještě jednou o osm let později. A možná proto měl k pozdějšímu Československu osobní a vřelý vztah patrný z jeho pobytů v Praze či Mariánských Lázních.
Jistým faktem zůstává, že díky Marii Christině, rozené arcivévodkyni rakouské a královské princezně uherské a české, znali u madridského dvora jméno malého města nedaleko Brna. A dokázali ho i najít na mapě. Dnes, po více jak 100 letech – se španělská veřejnost setkává s osobou královny regentky sice jen občas, její jméno přesto neupadá do zapomnění. A stejně tak ani místo jejího narození.
V knihách o španělské historii, která je úzce propojena s přítomností (současný král Felipe VI. je koneckonců prapravnukem Marie Christiny), můžete narazit na tento popis: „Doňa María Cristina, archiduquesa de Austria y princesa de Hungría y Bohemia“. Je dobré připomínat si životní příběhy osobností, které tvoří pojítko mezi dějinnými etapami, panovnickými dynastiemi, zeměmi i národy. Také proto je na fasádě Nového zámku v polském Ziewiecu (Živci) připevněna pamětní deska na počest návštěvy španělské královny Marie Christiny v roce 1907. Relikt minulosti, nebo následováníhodný příklad?
(FOTO 1 a 2, zdroj foto: Jindřich Forejt)
