Právem nás fascinují. Máme k nim úctu a pokud se ocitneme v jejich blízkosti, nasáváme neopakovatelnou atmosféru areálu i historických budov. Vždyť z nich vzešli světoví velikáni, jejichž život známe nazpaměť z učebnic, nebo o nich čteme v aktuálním zpravodajství. Pojďme se podívat do těch nejstarších univerzit v Evropě, které byly a jsou součástí (často pohnutých) světových dějin.
Pojem univerzita spadá na evropský kontinent do období vrcholného středověku. Tehdy došlo k obrovskému rozvoji řemesel, obchodu a společnosti jako takové. Církevní školy už nedokázaly uspokojit požadavky na vzdělání, proto v 11. století vznikaly první univerzity – zejména v Itálii, Anglii a Francii.
Privilegovaná škola i studenti
Pokud vycházíme z výše uvedeného, je Boloňská univerzita (Alma Mater Studiorum Università di Bologna) nejstarší instituce svého druhu na této planetě. Její počátek se nejčastěji datuje v roce 1088. Do podvědomí se okamžitě dostala výukou světského a kanonického práva, což jsou zjednodušeně pravidla platná v katolické, pravoslavné a anglikánské církvi. Od 12. století se těšila obrovské popularitě, protože zde studoval tehdejší papež Inocent III. O dvě století později ji absolvoval pražský římskokatolický kněz Mikuláš Holubec.
Univerzita se sice od počátku nacházela v centru města Bologna, ale její členové byli odříznuti od okolních vlivů a potrestat je mohly pouze orgány školy. Dokonce i tehdy, když něco provedli zcela mimo areál. Z dosahu světské spravedlnosti dostal studenty i učitele Papež Urban II.
Za tak dlouhou historii z ní vzešla světoznámá jména, jako například básník Dante Alighieri, spisovatel Francesco Petrarca, astronom Mikuláš Koperník, vynálezce Guglielmo Marconi a z posledních jmen třeba spisovatel, sémiolog a literární kritik Umberto Eco, ověnčený mnoha cenami.
V dnešní době se na 31 katedrách pohybuje až 94 tisíc studentů, z nichž skoro osm tisíc je ze zahraničí.
Elita, elita a zase elita
Mezi nejprestižnější univerzity na světě patří Oxfordská univerzita (University of Oxford), která má prvenství v anglicky mluvících zemích. Nejstarší doklad o studiu pochází z roku 1096. Důležitost instituce se pořádně nastartovala v roce 1167 poté, co král Jindřich II. zakázal Angličanům navštěvovat univerzitu v Paříži, aby podpořil vzdělání ve své zemi. Až do druhé poloviny 19. století patřilo vzdělání zde pouze mužům, v roce 1878 vznikla první ženská kolej a další tři ji následovaly. Nicméně až o 42 let později se ženy dočkaly stejných studentských možností jako jejich předchůdci a mohly získat titul. Univerzita má dnes 39 autonomních kolejí a všechny jsou smíšené.
Oxfordská univerzita je proslulá elitními studenty. Namátkou v číslech: desítka zahraničních panovníků, na 60 držitelů Nobelovy ceny, třicítka britských premiérů včetně Margaret Thatcher či více než třicet zahraničních prezidentů a premiérů. Bakalářské studium v přírodních vědách zde ukončil také fyzik a vizionář Stephen Hawking, který ale v říjnu 1962 nastoupil na Cambridgeskou univerzitu, hlavního rivala Oxfordu, aby pokračoval fyzikální specializací v kosmologii.
Soupeření v anglickém podání
Historické prameny uvádí, že nepokoje v roce 1209 mezi studenty a měšťany donutily část profesorů, aby se vydali směrem na severovýchod a založili Cambridgeskou univerzitu (University of Cambridge). Od té doby se traduje jejich vzájemná rivalita, i když v drtivé většině případů v přátelském duchu, například na veslařských závodech.
Pro obě univerzity se novodobě užívá zkratka Oxbridge, která charakterizuje jejich společné znaky: jde o nejdéle a nepřetržitě fungující univerzity v Anglii, které mají podobou strukturu, nejstarší knihovny v zemi, letitá nakladatelství a zázemí v krásných budovách protkaných staletími. V neposlední řadě jde o elitářské označení, jemuž odpovídá také přístup obou univerzit.
S Cambridgí jsou spojeni hlavně skvělí vědci a matematici. Kromě zmiňovaného Stephena Hawkinga zde působil Isaac Newton, evoluční biolog Charles Darwin, objevitel elektronu J. J. Thomson nebo zakladatel jaderné fyziky Ernest Rutherford. Univerzita drží světový unikát v počtu držitelů Nobelovy ceny – z řad absolventů či akademiků jich vzešlo už přes 120! Nejvíce, asi čtvrtinu, jich má Trinity College. A pro zajímavost, jako první žena se na tento seznam zapsala chemička Dorothy Hodgkin za určení struktury penicilinu a vitamínu B12.
Uznával ji i Kolumbus
Přesuneme se na jih, konkrétně do útrob nejstarší španělské Univerzity v Salamance (Universidad de Salamanca). Vznikla v roce 1218 rozhodnutím krále Alfonse IX. Leónského, který tak dal základ dalším celosvětovým událostem. Historickým okamžikem byla například návštěva Kryštofa Kolumba na konci 15. století, který sem přijel konzultovat cestu do Indie a plavbu v roce 1492 korunoval objevením Ameriky. Už tehdy stála dodnes hlavní budova univerzity Escuelas Mayores, jejíž nádhernou ozdobnou fasádu musíte vidět, budete-li ve městě. Mimo jiné zobrazuje reliéf papeže s kardinály či dalšími mytologickými postavami.
Věhlas pokračoval i v polovině 16. století, kdy se první americké univerzity zakládaly právě po vzoru španělské instituce.
Na seznamu nejvýznamnějších studentů figuruje proslulý kolonizátor Hernán Cortés, první ministr Francie a později i kardinál Jules Mazarin nebo Miguel de Unamuno, jeden z hlavních představitelů literární skupiny Generace 98. Od 90. let počet studentů dostáhl zhruba 30 tisíc a je tomu tak až dodnes.
Zmítaná dějinami
Také Francie se může pochlubit jednou z nejstarších univerzit na světě, která si navíc vybrala daň v podobě divoké historie. Asi vás okamžitě napadne název Sorbonna, což ale není celá instituce, ale její nejvýznamnější (teologická) fakulta. Původně šlo o Pařížskou univerzitu (Université de Paris), která vznikla z aktivity společenství při katedrální škole u Notre Dame v roce 1150. Status nejvyššího možného vzdělání potvrdil král Filip II. v roce 1200 a papež Inocenc III. o 15 let později. Oproti předchozím institucím musela v době Velké francouzské revoluce v roce 1793 přerušit svůj provoz a v roce 1806 ji opět otevřel Napoleon Bonaparte. Stále ale neměla klid. Studentské nepokoje v roce 1968 vyvolaly školskou reformu, po níž se tři roky nato rozdělila do třinácti samostatných univerzit a její krásné historické budovy najdete ve městě i mimo něj.
Tak jako je francouzská škola bohatá na konflikty, působily na ní významné osobnosti – např. Filozof Voltaie, polská vědkyně Marie Curie-Skłodowská nebo spisovatel Honoré de Balzac. A věděli jste, že v roce 1622 byl děkanem Sorbonny kardinál Richelieu?
Druhá nejstarší ve Španělsku
Obdivovat gotickou a barokní architekturu místního kampusu můžete v areálu španělské Valladolidské univerzity (Universidad de Valladolid), která také už něco pamatuje. O jejich počátcích ale panují malinko dohady. Nejčastěji se uvádí, že vznikla přeložením studií z Palencie v letech 1208 – 1241 (považované za první univerzitního typu ve Španělsku) z popudu krále Alfonse VIII. Kastilského a prominentního biskupa Tello Télleze de Menesese. Nejnovější výzkumy ale spíše naznačují cílenou aktivitu krále a zástupců města. Od počátku byla pod dohledem a ochranou panovníků a církve.
Instituce žila historickými událostmi, jako samo město. Se zvyšujícím se počtem studentů měla také silnější vliv na dění okolo. V době Španělské občanské války (1936 – 1939), která patří k nejbrutálnějším konfliktům 20. století, bylo při střetu popraveno několik členů učitelského sboru.
V současné době univerzitu navštěvuje na 30 tisíc studentů, kterým se věnuje více než dva tisíce profesorů v mnoha oborech od filozofie, přes vyhlášené lékařství, ekonomiku až po přírodovědu. Celosvětově je oceňována za přínos ve výzkumné oblasti. A naprosto dechberoucí je místní knihovna o více než milionech svazcích, mezi nimiž nechybí rukopisy už z 10. století.
Navzdory papeži
Titul „první státní na světě“ patří Neapolské univerzitě Fridricha II. (Università degli Studi di Napoli Federico II). Světlo světa spatřila v roce 1224 díky římskému císaři Fridrichu II. Štaufském, který byl zároveň sicilským králem. Jeho cíl byl jasný. Umožnit nejvyšší možné vzdělání své zemi i jižní Itálii a vytvořit protiváhu studentům, kteří proudili z univerzit na severu Itálie. Od počátku zde působili profesoři svobodných umění, medicíny, teologie a práva. Mimochodem, v dominikánském klášteře studoval a na univerzitě později přednášel také jeden z největších teologů svatý Tomáš Akvinský.
Založením univerzity chtěl císař posílit postavení vůči papeži. Jenže vliv nejvyšší hlavy církve byl silnější a světský původ instituce mu byl trnem v oku. V druhé polovině 15. století tak probíhalo její temnější období, kdy byla několikrát uzavřena a o dvě století dále téměř neustála velký tlak ostatních vysokých škol. Jako Fénix z popela povstala v 18. století díky Bourbonům, kteří usedli na neapolský trůn. A hned zaujala celý svět – nejdříve se rozrostla o katedru astronomie a v roce 1754 si připsala další prvenství – vznik první katedry mechaniky a ekonomie na naší planetě.
V roce 1884 se studenti radovali z nové univerzitní budovy, do níž se mohli uchýlit z nevyhovujících prostor v klášteře. Kromě medicínské a zemědělské fakulty je součástí univerzity také polytechnická a humanitní.
S českou stopou
Až polovinu obyvatel italské Sieny tvoří studenti tamní státní univerzity (Università degli Studi di Siena). Dokumenty o studiu jsou známy už z roku 1240. Na lékařské fakultě zde působil Pedro Julião, který byl od září 1276 papežem Janem XXI. a zemřel o osm měsíců později.
Císař Friedrich II také zde zanechal stopu, když v roce 1246 založil právnickou fakultu, natruc boloňské univerzitě.
A právě z toho institutu sem po konfliktu osazenstva univerzity s podestou města v roce 1321 přešlo nemálo profesorů.
Škola se ale také dočkala privilegií. V polovině 13. století papež Inocenc IV. zrušil povinnosti platit daň učitelům i studentům. A v srpnu 1357 vzal pod svoji ochranu císař Karel IV. jakožto jednu z univerzit Svaté říše římské.
Také v dalších nelehkých časech si univerzita dokázala udržet svoji pozici. Ustála období úpadku města v 16. století a navzdory tehdejšímu boji a konkurenci univerzity v Pise, kterou Medijci vyhlásili jako meku vzdělávání v Toskánské velkovévodství, byla nadále centrem vzdělávání. Několikrát se uzavřela až v době francouzské invaze a znovu otevřela brány po oslavě vítězství. Přestože se v roce 1859 obnovila lékařská fakulta a vše směřovalo k dalšímu rozvoji, v roce 1892 chtěl tehdejší ministr školství Ferdinando Martini univerzitu zrušil. Generální stávka mu ale dala jasně najevo, že tudy cesta nevede. Dnes na ní funguje přes 20 tisíc studentů a mezi nestarší obory patří práva a medicína.
Pro zajímavost: Mimo evropský kontinent
Když odhlédneme od latinského pojmu univerzita, tak nejstarší institucí nejvyššího možného vzdělání se nachází se v marockém Fes. Současnou univerzitu Al-Karaouine založila velmi vzdělaná dcera bohatého obchodníka Fatima al-Fihri, původně jako školu při mešitě, který se říkalo „madrasa“. Později se rozrostla ve vyhledávané centrum nejen přírodních věd. A právě tyto doložené dějiny dostaly instituci do Guinessovy knihy rekordů jako nejdéle fungující univerzitu na světě bez přerušení činnosti.
Ještě před vstupem do 10. století byla vyhledávaným centrem muslimského světa a také vzhledem ke svému výjimečnému postavení se stala jakýmsi prostředníkem v předávání znalostí mezi muslimy a Evropany. Studenti se vzdělávali v nejrůznějších oborech: lékařství, rétorice, matematice, historii, astronomii, nechyběla dokonce ani hudba. V roce 1963 se stala součástí marockého vysokého školství. Asi je bez překvapení, že studium zde bylo privilegií mužů. A přestože instituci založila žena, mohly zde získat titul až v polovině 20. století.
A co ta naše, Karlova?
Po vzoru pařížských a italských univerzit vzniklo uspořádání Karlovy univerzity (Universitas Carolina), kterou založil český král a římsko-německý císař Karel IV. 7. dubna 1348. Právě v tento den, minimálně od poloviny 19. století, slaví instituce každoročně narozeniny, i když její vznik potvrdily ještě dva nejznámějšími dokumenty – zakládající listina papeže Klementa VI. z 26. ledna 1347 a Eisenašský diplom s datem 14. ledna 1349.
Život na Karlově univerzitě se rozbíhal pomalu, jako by čekal na založení Karlovy koleje v roce 1366 a stavbu Karolina o 17 let později. A když už to vypadalo na dlouhodobý rozmach, vše zastavil v roce 1409 Dekret kutnohorský, který zvýhodnil české reformisty v čele s Janem Husem a kvůli tomu odešla většina profesorů i studentů. Následovalo období úpadku, univerzitu načas převzali jezuité a po dohodě iniciované císařem Ferdinandem III. vznikla v roce 1654 Karlo-Ferdinandova univerzita. Když ve druhé polovině 19. století vrcholily neshody mezi Čechy a Němci, rozdělila se na českou a německou. O té doby získávala na síle – počtem nových budov i studentů. Ti se na německé straně potkávali například s jedním z nejvýznamnějších vědců všech dob Albertem Eisteinem. Na české zase s pozdějším „prezidentem Osvoboditelem“ T. G. Masarykem.
Významným okamžikem bylo chválení zákona z roku 1920 zvaný lex Mareš, který rozhodlo, že česká univerzita je pokračovatelkou Univerzity Karlovy a díky tomu získala Karolinum, místní archiv, pečetidla a další historické cennosti. Ta německá zanikla v roce 1945. Když už se Čechům blýskalo na lepší časy, převzali moc komunisté, jejichž čistky vyřadily většinu učitelů a zhruba čtvrtinu studentů. Akademická svoboda zavládla po tzv. Sametové revoluci v roce 1989. Univerzita se otevřela světu, navazovala přerušené kontakty a soustředila se na vědeckou činnost, za kterou je v současné době uznávaná nejen v České republice. Tvoří ji 17 fakult, z nichž dvě jsou v Hradci Králové a jedna v Plzni. Posluchárnami prochází ročně přes 50 tisíc studentů, kteří jdou „ve stopách“ nositelů Nobelových cen, jakými byli například biochemička Gerty Coriová a chemik Jaroslav Heyrovský, či světoznámých spisovatelů Karla Čapka a Franze Kafky.
