Princ Philip, nejstarší člen britské královské rodiny, oblíbený vtipálek a uznávaná autorita odešel ve věku 99 let. Zemřel v pátek 9. dubna na hradě Windsor. Své 100. narozeniny by oslavil 10. června.
Princ Philip, vévoda z Edinburghu, byl ženatý s Královnou Alžbětou II. 73 let. Během svého života zažil mnoho. Napsal 14 knih, aktivně sloužil 13 let v armádě. Je až neuvěřitelné, jakých světových událostí byl během svého života přímým či nepřímým svědkem.
Řecko-Turecká válka, která ho zastihla ještě jako batole, donutila jeho rodinu emigrovat z Řecka. Zažil rok 1928, kdy byl vynalezen penicilin. Byl svědkem i dalších globálních událostí. Od krachu na newyorské burze a začátek velké hospodářské krize v roce 1929, přes rok 1933, který byl ve znamení vzestupu fašismu a počátků druhé světové války. Zažil první testování atomové bomby, založení NATO v roce 1949, první zdolání nejvyšší hory světa Mount Everestu, dokonce byl i u letu prvního člověka do kosmu nebo u atentátu na JFK. Za jeho života došlo k okupaci, dobytí Měsíce, jistě vnímal i rok 1986, kdy vybuchl Černobyl, byl svědkem pádu Železné opony v roce 1989 nebo u smrti princezny Diany. Dotkly se ho také novodobé dějiny, které reprezentují kapitalistické dělení světa, boj s terorismem, rozvoj digitalizace, a poslední leta, kdy celý svět bojuje s koronavirovou pandemií a kdy se také usilovně diskutuje o tom, jaké uspořádání států je pro jejich fungování nejsmysluplnější a jestli má samotná existence monarchie a její vliv udržitelnou hodnotu i pro další generace.
Smrt významného monarchy mě přiměla k zamyšlení. Netajím se tím, že jsem podporovatelem monarchistického uspořádání a nositelem vznešené myšlenky monarchie. Monarchie, coby tradiční uspořádání, má nadčasový význam. Pozice monarchy je dědičná. To výrazně podporuje stabilitu země, oproti volebnímu systému, díky kterému se hlava státu mění přinejmenším jednou za pět let. Monarchie drží vývoj a ekonomickou vyspělost. Jen v Evropě je 13 monarchií. Vezměte si například Anglii, Nizozemsko nebo Belgii, jež jsou ekonomicky vyspělé monarchistické státy.
Zamýšlím se také nad hrdostí ke státní příslušnosti. Vzhlížení k tradici. K důstojnosti a národní hrdosti. Uznávání autorit. Ke kultivaci společnosti. V týdnu, kdy Británie drží smutek za Prince Philipa a kdy se chystá na jeho pohřeb s poctami vidím, jak se britský národ ve svém zármutku sjednotil.
Nelze si nevšimnout i současných trendů. V uplynulých letech, dokonce v uplynulých týdnech, kdy světem proběhl tak zvaný „Megxit“, jsme byli svědky i negativního vnímání monarchie. V překotně vyvíjejících se novodobých dějinách jsme zaznamenali i názory, že monarchie je přežitek. Že není v dnešní době dostatečně pružná, že nedává prostor pro nové trendy a myšlení. Osobně to vnímám tak, že monarchie, jako každá jiná instituce, se musí vyvíjet a jít úměrně s dobou, aby dokázala poskytnout to, co společnost v daném období potřebuje. Průběžná transformace monarchie, tak aby byla pokroková, je jistě na místě. Ideální monarchistické uspořádání je totiž to, když monarchie neexistuje v zájmu monarchy, ale když monarchie existuje v zájmu lidu. Nicméně její princip je trvalý. Jde o trvalý a udržitelný směr bez zmatků a bez chaosu, který díky své tradici přináší i stabilitu a ekonomickou prosperitu.
Princ Philip. Byl učitelem, podporovatelem i kritikem. Za desítky let se neokoukal a neztratil na své popularitě. Přes 70 let dokázal důstojně reprezentoval britskou monarchii. Kéž bychom my měli podobné vzory, které oslovuji napříč generacemi.
