Historické chvíle se do paměti těch, kteří jich byli svědky, ukládají většinou pomocí vjemů ovlivněných osobním prožitkem nebo pohnutím. Vzpomínky pak dokáží zpětně zprostředkovat dokonale věrný obraz silně vnímaného okamžiku. Jeden takový budu mít – a jistě nejen já – už navždy spojený se sobotní korunovací britského krále Charlese III. a královny Camilly. Odehrál se v samém úvodu obřadu, vzápětí poté, co slavnostní průvod doprovázející panovníka a jeho manželku dorazil před hlavní oltář Westminsterského opatství.
Velkolepým prostorem ještě v ozvěně varhan a trubek dozníval zpěv tradičního pozdravu „Vivat Rex Carolus“, „Vivat Regina Camilla“ a nějakou chvíli trvalo, než se rozhostilo úplné ticho. Ticho plné očekávání. Pohledy přítomných směřovaly k centrální prostoru, kam se stočily i televizní kamery.
Proti sobě zde stáli malý chlapec a zralý muž. První byl oblečen do úboru mladšího zpěváka Králových kaplí, druhému z ramen až na zem splýval dlouhý plášť lemovaný hermelínem. Když se jejich pohledy setkaly, ozval se chlapcův hlas:
„Vaše Veličenstvo, jako děti Božího království Vás vítáme jménem Krále králů.“
Králova odpověď: „V jeho jménu a podle jeho příkladu nepřicházím, abych si nechal sloužit, ale abych sloužil.“
Dvě jednoduché a srozumitelné věty krátkého dialogu představují jedno z hlavních poselství korunovace – veřejné přihlášení se panovníka ke službě…a sice v mnoha jejích podobách:
- ke službě Bohu, před jehož tvář v korunovačním obřadu předstupuje a kterého prosí o milost, požehnání a obdaření dary dobrého vládce.
- ke službě zemi, do jejíhož čela byl povolán coby právoplatný vládce, a jako takový bude pomazán a posvěcen.
- ke službě lidu, který mu byl svěřen a který se zavazuje vést, chránit a spravovat.
- ke službě koruně, jejíž autorita je součástí nabytého dědictví, a nezpochybnitelného postavení, současně však také závazkem jejího zachování a předání v podobě odkazu zákonem daným nástupcům.
Deklarování připravenosti ke službě je přihlášením se k odpovědnosti svrchovaného suveréna. Jedná se o svobodné a vědomé přijetí závazku, jehož trvání nebývá v dané chvíli omezeno či jinak definováno.
Službu je však v tomto případě třeba vnímat nikoli pouze jako povinnost, jejíž splnění je předpokladem spravedlivé a dobré vlády, ale také jako privilegium.
Být povolán sloužit po vzoru Krista je výsada.
Oba tyto rysy – zavazující slib i vyvolené postavení vytvářejí prostor, v němž se každý z přijatých závazků stává důležitým ukotvujícím prvkem konkrétní vlády i osoby samotného vladaře.
Motiv služby, odpovědnosti, odevzdanosti a poslušnosti se výrazně promítá do každé části korunovačního rituálu:
- představení panovníka – slib je prostředkem zakládajícím a následně i formujícím vztah-pouto mezi monarchou a jeho lidem;
- přísaha panovníka – přijetí závazku být starostlivým vládcem, garantem a ochráncem svobody víry a vyznání;
- panovníkovo pomazání – odevzdání se vytyčenému poslání a jeho přijetí skrze dary dané posvěcením;
- investitura – regálie položené na oltáři představují jejich symbolické obětování.
