Lobkowiczové jsou jedním z nejstarších a zároveň nejznámějších českých šlechtických rodů. Jejich jméno nese množství památek a dodnes mají velký vliv na českou kulturu. Ačkoli část z nich po komunistickém převratu odešla do zahraničí, mnozí se vrátili a žijí v Čechách. Kdo jsou významní Lobkowiczové dnes a jak žijí?
Původ šlechtického rodu Lobkowiczů
Historie rodu sahá až do 14. století k rytíři Mareši z Újezda, který byl prvním známým prapředkem Lobkowiczů. Jeho syn Mikuláš, ačkoli zvaný Chudý, získal díky přízni krále Václava IV. tvrz Lobkovice (součást dnešní Neratovic u Mělníka) a podle jejího jména začal používat přídomek „z Lobkovic“. Od krále pak dostal ještě několik statků, například hrad Hasištejn. Díky Mikulášovi se z nepříliš významné rytířské rodiny začal stávat přední panský rod.
Popel jsem a popel budu
Po smrti Mikuláše se Lobkowiczové rozdělili na dvě větve – Hasištejnští z Lobkowicz a Popelové z Lobkowicz. Mezi významné potomky patřil například Bohuslav Hasištejnský z Lobkowicz, který byl slavným objevitelem, autorem mnoha renesančních cestopisů. Ačkoli v průběhu 17. století přestala větev Popelů své jméno užívat, rodovým heslem zůstalo: „Popel jsem a popel budu“.
Lobkowiczové hráli v českých dějinách významnou úlohu, bylo mezi nimi několik knížat Svaté říše římské a nejvyšší kancléř Království českého. Řada z nich byla také držitelem nejvyššího vyznamenání habsburského domu, Řádu zlatého rouna. Jedním z nich byl první lobkowiczký kníže Zdeněk Vojtěch Popel, který se oženil s Polyxenou Rožmberskou z Pernštejna a spojil tak dva tehdejší nejmocnější české šlechtické rody. Pár spolu už tehdy bydlel na Pražském hradě v paláci dodnes zvaném Lobkowiczký.
V polovině 18. století se rod opět rozdělil na dvě lobkovické knížecí rodiny, mělnickou a roudnickou, z níž se posléze oddělily větve křimická a dolnobeřkovická.
Lobkowiczové v Československu
Horší časy Lobkowiczům nastaly se zánikem habsburské monarchie. Při pozemkové reformě v roce 1918 přišli o 80 % všech svých pozemků, za které od státu dostali peněžitou náhradu (podrobněji v článku České šlechtické rody). Za druhé světové války odmítli Lobkowiczové kolaborovat a Maximilian Lobkowicz se stal velvyslancem československé exilové vlády v Londýně. Byl mu zabaven veškerý majetek a ze zámku v Roudnici se stal výcvikový tábor pro německou mládež. Ačkoli mu byly statky po válce vráceny, komunisté je vyvlastnili jen o tři roky později. Část Lobkowiczů se rozhodla navzdory perzekucím zůstat, mnoho z nich však emigrovalo.
Lobkowiczové po roce 1989
Po sametové revoluci se někteří Lobkowiczové vrátili a získali v restitucích část svého majetku zpět. V současnosti vlastní zámky Mělník, Roudnice nad Labem, Lobkovice a Nelahozeves, dále hrad Střekov či Lobkovický palác na Pražském hradě nebo horu Říp. Svůj majetek otevírají veřejnosti a starají se o české kulturní dědictví.
Současní Lobkowiczové v Česku
William Lobkowicz (* 1961)
William Lobkowicz se vrátil do Česka, země svých předků, ihned po sametové revoluci a začal pracovat na záchraně rodinného dědictví. Založil instituci House of Lobkowicz, prostřednictvím které sdílí jedinečné a rozsáhlé rodové sbírky se světem. Na začátku 90. let se rodině podařilo většinu předmětů dohledat a získat zpět do svých rukou. Poprvé v historii je pak jako celek zpřístupnili veřejnosti. Sbírky obsahují výtvarná a hudební díla nebo historické zbraně, součástí je také knihovna s více než 65 tisíci svazky.
Mnoho předmětů ze sbírek je vystaveno ve stálých expozicích v Lobkowiczkém paláci (ze kterého rodina vybudovala vyhledávané kulturní centrum) na Pražském hradě a na zámku v Nelahozevsi. Většinu finančních prostředků investuje rodina zpět do velmi náročné obnovy a také údržby svých rodinných sbírek a sídel, mnoho z nich bylo poškozeno následky komunistického režimu. House of Lobkowicz také pořádá mnoho vzdělávacích a kulturních akcí pro veřejnost, o které se stará Williamova manželka Alexandra.
William Lobkowicz jr. (* 1994)
Je synem výše zmíněného Williama Lobkowicze a společně s otcem pracuje na rozvoji českého kulturního dědictví. Systematicky se podílí na digitalizaci a zpřístupnění rozsáhlých rodových sbírek veřejnosti. S rodinou spravuje například rodný dům Antonína Dvořáka a podle svých slov doufá, že „Nelahozeves jednou bude na kulturní mapě světa“.
Jaroslav Lobkowicz (*1942)
Zůstal po komunistickém převratu v Československu, a protože nemohl studovat vysokou školu, vyučil se opravářem televizorů. Emigroval v roce 1968 do Mnichova. Po návratu do Československa začal na navrácených pozemcích podnikat v zemědělství a potravinářství a zapojil se do politiky. Byl českým poslancem, v letech 1998 až 2006 za KDU-ČSL a v letech 2010 až 2017 za TOP 09. Později se stal zastupitelem Plzeňského kraje, v současné době již není politicky aktivní.
Jiří Lobkowicz (*1965)
Je finančník a politik. Angažoval se v české i evropské politice, mezi lety 2001 a 2009 byl předsedou politické strany Cesta změny, posléze se stal místopředsedou Strany evropských demokratů, skupiny Evropského parlamentu. Je rovněž rytířem v Řádu maltézských rytířů.
